Velikonoční výstava má ve vaší galerii své pevné místo. Pořádáte ji už dvanáctým rokem. Najdou se vždy nějaké nové exponáty, které vás zaujmou?

Lidé samozřejmě vždy přinášejí různé druhy kraslic zdobené nejrůznějšími technikami. Vedle toho se objevují nejroztodivnější věci z proutí, ať už se jedná o tatary, košíky či vázičky.

Spektrum doplňují paličkované, pletené a háčkované výrobky. Letos mě však hodně zaujaly hlavně dřevořezby, kterých se nám tentokrát sešlo nezvyklé množství.

Proto jsme do výstavy zakomponovali i malou řezbářskou dílnu, která krásně podtrhuje dřevěné umění.

Rovněž jsme opět vystavili v pozměněné podobě pletenou dědinu Jiřiny Bokové z Hůrky u Starého Jičína. Je opravdu krásná. Zachycuje, jak na vesnici probíhají jarní svátky a jejich tradice.

Kvůli oživení dominuje Velikonoční výstavě vždy nějaký centrální motiv. Tentokrát je to replika selské místnosti s kuchyní a již zmíněnou dílnou.

Vzhledem k tomu, že se exponáty opakují, chceme, aby výstava byla vždy zajímavá. Aby výrobky krásně zapadly do celku a vynikly.

Zvolila jsem proto selskou jizbu. Je to místo, kde se lidé dříve setkávali, vařili i pracovali. Každý v ní dělal svou činnost potřebnou k životu.

Souvisí to vlastně s tvořivým jarem. To však není jediné překvapení pro návštěvníky. Když vejdete do galerie, ocitnete se vlastně na velikonočním jarmarku plném perníčků a kraslic. A dokonce vás uvítá figurína jarmarečníka.

Celou výstavu tvoří výrobky, které mohl do galerie donést každý zájemce. Kolik lidí této možnosti letos využilo?

Přispělo pětadvacet jednotlivců z Hranic a okolí. Kraslice k nám však mířily například i z Frýdku-Místku nebo Veselí na Moravě.

Trochu nás ale mrzí, že ubývá kolektivů. Školy se spíše zaměřují na své vlastní výstavy nebo na jarmark na hranickém zámku. Z mateřinek se například zapojila jen jedna.

Galerie M+M je oproti oficiálním hranickým výstavním prostorám zaměřena výhradně na amatérské výtvarníky. Jak vás vlastně napadla myšlenka dát prostor i těmto umělcům, kteří by jinak tvořili ve skrytu svých ateliérů?

Když jsem dům, ve kterém sídlí M+M, dostala v roce 1991 zpět v restituci, uvažovala jsem, jak ho nejlépe využít.

Nejdříve jsem uvažovala, aby v budově pokračovala činnost dříve zde působící mateřinky nebo zde vznikl dětský domov. To však narazilo na finanční otázku.

O dětském domově jste uvažovala proto, že jste v něm sama vyrůstala?

Ano, je to tak. Chtěla jsem proto pomoci dětem, které se ocitly v podobné situaci. Tato myšlenka nevyšla, ale jsem ráda, že v Hranicích jiný dětský domov funguje.

Rozhodně bych k tomu ale ještě chtěla říct, ať si lidé mylně nemyslí, že děti z domovů musí být nějací chudáci.

Já osobně mám na dětský domov pěkné vzpomínky. Dostalo se mi tam všeho, co jsem potřebovala. A naučila jsem se tak žít v kolektivu, takže společnost ráda vyhledávám.

Nakonec tedy zvítězila galerie.

Může za to vlastně můj syn, který žije v Anglii. Můj muž se věnoval řezbářství. Když tatínek tvoří, tak ať je kde vystavovat, navrhl.

A v roce 1995 jsme do toho šli. A nezůstalo jenom u výstav. Pořádáme i koncerty, přednášky. Zkrátka nám šlo o místo, kde se potkávají lidé.

Setkávali jste se vždy jen s pozitivními reakcemi na chod galerie?

Zpočátku jsme dostávali i anonymní dopisy. Někdo nám vytýkal, že jsme dům ukradli dětem a že na naši kulturu není nikdo zvědavý.

Vila patřila mému tátovi a řádně mi byla vrácena. Takže nic takového není pravda. A pokud by nás lidé měli dost, určitě by k nám nechodili.

To se zatím nestalo. Jestli ale někomu budu vážně pro srandu, snad mi to dá znát. Máme pořád co vystavovat, hlásí se nám noví a noví zájemci. Nikomu se nevtíráme a nechceme vtírat.

Dělám to pro lidi a chci ukázat, co dokáží lidské ruce a jaká je lidská fantazie. Dává možnost těm, kteří si nemohoudovolit vystavovat v oficiálních galeriích. S nimi si ale v žádném případě nekonkurujeme, ani nepřekážíme.

Kde stále berete ve svém věku energii potřebnou pro tuto náročnou činnost?

Práce mě dobíjí. Manžel by byl určitě rád, kdybych už zmírnila. Ale já nemůžu. Naopak mi přijde, že mám málo času na to vše, co bych chtěla ještě dělat.

Vždy jsem byla činorodá a nedokázala jsem být v klidu. Mám ráda život, ten mě ještě neomrzel. Pokud nechodím po čtyřech a hlava mi trochu myslí, chci být aktivní a dělat něco pro lidi.

Každopádně mi v tom pomáhají moji přátelé, bez kterých bych to nezvládla.

S galeristkou Annou Musilovou si povídal Pavel Helísek