Malovat začal již v mládí, když jezdil za svou rodinou na Horní Bečvu. „Jezdíval jsem tam ke stařičkom. Malíři tam malovali spolu. Já jsem se na ně díval a nějak to do mě vstoupilo. Probudila se ve mě tvorba,“ popisuje své umělecké začátky hranický rodák.

První obrazy namaloval ještě na základní škole kolem svých čtrnácti let. Jeho díla byla k vidění na výstavách tvořivosti mládeže. „Obrazy, které jsem si nechal, jsou ale až

z roku 1957,“ dodal Jakubec. Maloval tehdy hlavně zátiší a přírodu Valašska.

První samostatnou výstavu měl v Liptovském Mikuláši, kde byl na vojně a kde také poznal svou ženu. I letos plánuje do Liptova, jak rád říká, poslat pár svých obrazů na tradiční výstavu Liptovský výtvarný salon.

„Budu chtít, ať mě tam uvedou jako hosta z Moravy. Mám tam pár přátel a ti už budou vědět, o koho jde,“ usmívá se Jakubec. Mnoho přátel má i v Hranicích. Jak sám říká, je velmi společenský a rád tráví svůj čas s jinými lidmi.

Jeho nejoblíbenějším místem v Hranicích jsou tak vinárny. „Tatínek je z jihu Slovácka. Už od dvanácti nebo třinácti let mě tahal po různých vinařských slavnostech. Jezdili jsme do Hodonína a do Strážnice, kde jsme spávali u tatínkových kamarádů. Tak jsem přišel k vínečku. A chutná mi dodnes,“ říká Jakubec a usrkává bílého vína. Ve víně je podle něj nejen pravda, ale i inspirace.

Nejednu lahvinku červeného prý vypil i se svým kamarádem Ladislavem Vlodkem, který měl na jeho tvorbu výrazný vliv. Seznámili se v roce 1969 na Vlodkově výstavě.

„Pozval jsem ho na návštěvu a on mi tehdy řekl: Jaroslave, neměň svůj rukopis. Máš to výborné, tak nikoho nenapodobuj a nekopíruj,“ vzpomíná Jakubec.

Od svého kamaráda Vlodka, který byl podle něj velmi skromným a pokorným člověkem, si ponechal množství mouder a rad. Například Jakubcovi poradil, aby si vždy obraz nejdřív načrtl tužkou.

„Nejprve si udělám přímo v terénu skicu. Barvy mi zůstanou v očích, tak si ten obraz pak domaluju doma,“ popisuje průběh své práce Jakubec.

Zásadně nemaluje podle fotografií. Výjimku udělal u chaloupky, kterou si u něj objednal jeden známý. Byla už zbořená, proto přijal černobílou fotografii, nechal se zavést na místo, kde chajda stála, a poslechl si vzpomínky muže, jenž tam žil. „Každý obraz musí mít svou duši. To, co tam lidé zažili, je podstatné,“ tvrdí Jakubec.

Kromě malování zkoušel i jiné druhy umělecké tvorby jako například práci s hlínou.

„Nedělal jsem sochařinu doslova, ale měl jsem možnost koupit si v cihelnách zpracovanou hlínu, tak jsem zkoušel takové drobnosti. Je to krásná věc. Obraz je plochý, ale s hlínou se pracuje ze všech stran,“ popisuje Jakubec. Obrazy maluje hlavně tužkou, olejovými barvami nebo kombinovanou technikou. Jednu dobu hodně používal i uměleckou křídu.

Nejraději přitom maluje rodné Hranice, které jsou podle něj malovatelné ze všech stran. „Narodil jsem se v části Hranic, které se říká Mexiko. Strašně rád se tam vracím. Ty domky už tam nejsou, ale rád si projdu místa, kde jsem zamlada řádil s klukama,“ směje se při vzpomínce na dětství Jakubec.

Mezi jeho fanoušky je především velké množství Hraničáků. Díky hranickým rodákům se jeho obrazy dostaly i do zahraničí. Vystavoval v Holandsku, některé obrazy má v Rakousku a v Americe.

„Poslední obraz, který šel do zahraničí, byl namalovaný kostelíček. Koupila si jej rodačka ze Skalní ulice, která žije ve Walesu,“ popisuje Jakubec.

Hraničtí si mohou jeho obrazy prohlédnout v galerii M+M, kde vystavuje v rámci Prvního salonu výtvarníků, který mohou zájemci navštívit až do 4. srpna.

„Na vernisáži mi jedna paní říkala, že už má ode mě jedenáct obrazů a další má rezervovaný,“ těší Jakubce zájem o jeho dílo. Umění ale podle něj není o penězích. „To se musí dělat z lásky, ze samotné duše,“ říká Jaroslav Jakubec, umělec, který má v Hranicích rád každý koutek.

Petra Andrýsková

Hranický deník|Propagujte i svojí stránku