Po těžké nemoci naše město letošního 12. května ztratilo nesmírně pracovitého člověka se širokými zájmy a schopnostmi.

Já navíc jsem se rozloučil i s dlouholetým přítelem, s nímž jsem prožil mnoho hezkých chvil. A právě pro onu blízkost je pro mě jeho skon těžší a bolestnější.

S Jardou, jak si ho dovolím nazvat, jsme se poznali nejprve jako muzikanti. Věděl i o mém zájmu o divadlo a po několika vystoupeních s hudebně recitačním programem mi nabídl, abych uváděl koncerty jeho orchestru v lázních Teplice nad Bečvou.

A právě při těchto večerech jsem ho poznal jako znamenitého hudebníka, hráče na několik nástrojů, výborného kapelníka a všestranného organizátora. A to jsem nezažil jeho období nejslavnější, vždyť Jarda začal vystupovat ještě koncem války a jeho kapela prožívala svůj první vrchol v padesátých a první polovině šedesátých let minulého století.

Byl skutečnou muzikantskou osobností, která dovedla spojovat a trpělivě vést ostatní. V tom pokračoval v nejrůznějších seskupeních i později, ba dokonce i po odchodu do důchodu.

Právě v této době se například věnoval nástrojové výuce mladých muzikantů v hranické Základní umělecké škole. To vše si členové souborů jím vedených nebo z nich odvozených připomněli v listopadu roku 2004 při společném setkání k 60. výročí založení jeho prvního orchestru, jehož se samozřejmě zúčastnil a s elánem mu vlastním se podílel i na jeho přípravě.

Stejně tak ale působil i ve svém zaměstnání. Dlouhá léta pracoval v tehdejším hranickém podniku Sigma, kam jsem byl v období normalizace ze školství přeřazen i já.

Tehdy jsem možná ani plně nedocenil, že se v přátelském vztahu ke mně nezměnil, i když to v té době nebylo tak samozřejmé a mnozí se mi možná ze strachu začali dokonce vyhýbat. Jarda však ne!

Kdo tuto dobu neprožil, nemůže to pochopit, ale já si toho dodnes nesmírně vážím. Vážil jsem si vždy jeho dobroty, pečlivosti, a obětavosti, s jakou ke mně, ale i k ostatním přistupoval. To ostatně mohou nejlépe docenit ti, kteří mu byli nejblíže, především členové jeho rodiny.

Tato slova se mi vůbec nepíší lehce, zvláště když jsem ho ještě několik dní před jeho skonem navštívil v nemocnici. I když jeho zdravotní stav nebyl dobrý, netušil jsem, že konec jeho života je tak blízko.

Bohužel, nemohu mu už říci, jak mně i všem, kteří se s ním znali, bude chybět. Chtěl bych ho ale alespoň takto ujistit, že v našich myslích i srdcích zůstane na něho trvalá vzpomínka. Věřím, že vzpomenete s námi i vy.

Oldřich Kubíček