Jak vzniká z myšlenky báseň, jak vidí autor budoucnost poezie v dnešním uspěchaném světě – na to jsme se ho zeptali v rozhovoru.

ROZHOVOR

První básnickou sbírku jste vydal v roce 2000. V čem se ta poslední liší od předešlých?

Jako autor to nedokážu příliš posoudit. Lidé, kteří mou sbírku četli, mi říkali, že Procitnutí je oproti ostatním knihám šťavnatější. Možná je to smou tvorbou jako s ovocem, které postupně dozrává.

Přesto, existuje nějaký rozdíl mezi prvními básněmi a těmi posledními?

Zdá se mi, že ta moje poslední sbírka je propracovanější a současně i jednodušší.

O čem vlastně ta kniha je?

Je těžké ji stručně charakterizovat. Ta kniha je o nás lidech, o životě, o pocitech, o tom, že se ráno probudíme a něco nového začíná. Proto ten název.

Co vás při psaní inspiruje?

V podstatě cokoliv. Dobrá hudba, město, ve kterém žiji, ale také obrázky, které maluji. Často se mi stává, že něco kreslím a přitom mně napadají verše.

Jak ve vašem případě vypadá proces tvorby?

Mám pocit, že to jde samo. Nijak zvlášť se nesnažím něco vytvořit, prostě si sednu a píšu. Do napsaného textu příliš nezasahuji, možná mám strach, že bych něco zkazil.

Zaměřujete se při psaní básní výhradně jen na obsah, nebo přemýšlíte i nad formou?

Pro mně je důležité, aby báseň měla hlavu a patu, aby jí nescházel vtip a náboj. Na třech až čtyřech řádcích se snažím dát básni smysl.

Co pro vás znamená psaní poezie?

Je to moje vášeň. Psaní pro mněpředstavuje odpočinek. Píšu rád, i když nemusím, je to můj takový nepovinný předmět. Na poezii se mi líbí, že je to takový svět bez hranic, je v ní vše dovoleno.

Na přerovské základní škole vyučujete výtvarnou výchovu. Lze vůbec nějak děti motivovat k tomu, aby psaly, malovaly či se věnovaly hudbě?

S dětmi to pedagog musí umět, pak je motivuje. Někteří mí žáci mi sami ukazují, co napsali nebo namalovali. Člověk pro ně musí představovat osobnost. Pro mně byl třeba velkým vzorem Pavel Novák, jehož smrt mě velice zasáhla.

Hodně pro mne znamená, že mi v roce 2004 pokřtil mou sbírku Z vůně skořice. Velice jsem si vážil jeho lidskosti.

Co byste poradil začínajícím básníkům?

Co bych jim poradil? Aby se nevzdávali, aby psali a měli zdravou ctižádost. Já jsem své verše psal do šuplíku už na základní škole. Potom na vojně…

První sbírku jsem vydal až v roce 2000, takže to chce mít opravdu výdrž.

Myslíte si, že v době, kdy si lidé mohou knihy i hudbu stáhnout z internetu, si čtenáři budou kupovat knihy? Ocení ještě někdo, že ta která kniha je vydána v určité vazbě nebo má určitou grafickou úpravu? Bude mít do budoucna ještě smysl vydávat knihy?

Myslím si, že to má smysl. Bylo by to smutné, kdyby tomu bylo naopak. Víte, textovou zprávu, hudbu ve formátu mp3, můžete snadno vymazat, ale kniha, ta tady zůstane, tu nelze jen tak odstranit.