Má dcera mě bude učit. Chci se stát dítětem, řekl Tomáš Klus v Hranicích

Ohromně vstřícným a charismatickým hovorem vyprávěl o svém současném pohledu na svět, o tom, jak se mu daří vyhýbat se konzumu a životu celebrity, i o novém albu, které bude vznikat v jednom vesnickém domku obklopeném lesy.

Jak se vám líbí v Hranicích?

Hrozně se nám líbí tenhle areál. Místní šéfík má můj obrovský obdiv. Ty věci, co tady rekonstruuje, jsou dělané s citem. I to divadlo je skvělé. Nemám rád nové navoněné prostory, ale tady jde vidět, že to dělal muzikant.

Hrajete raději v malých klubech, nebo před velkými festivalovými publiky?

Mně je to vlastně jedno, ale když je tam těch lidí už příliš, třeba třicet tisíc, to už je nad moje síly. Je tam tolik energie chtivých bytostí, že to nedokážeme pokrýt. Nejraději mám prostory s maximálně pěti stovkama lidí. A taky takovou tu atmosféru kaváren.

Na současném turné jste kompletní setlist dvaceti písní nechali vybrat vašimi fanoušky. Zaskočil vás výběr?

Měli jsme strach, že to bude horší, že tam bude víc písniček, které jsme nikdy v životě nehráli. Takové tam jsou ale asi jen tři.

Na každém koncertě předvádíte improvizace, necítíte tlak z očekávání lidí, z toho, že fanoušci chtějí pokaždé slyšet něco nového a vtipného?

Tlak je to hlavně na posluchače. Beru to jako adrenalinový sport, prostě se do toho vrhneš a pak zjistíš, že to vůbec nejde a musíš se z toho nějak vyhrabat. Baví mě to, i když to nevyjde. Pro mě i lidi je to takový originální dárek.

Poslední dobou hrajete na podiu bosky. Souvisí to s vaším současným pohledem na svět?

Hraju tak rád, protože je mi to příjemnější, ale je pravda, že to zároveň souvisí s mým myšlením. Pochopil jsem, že jsem součást organismu, který pokud bude fungovat jak funguje, tak nemusí fungovat moc dlouho. Tím myslím matku Zemi. Musíme se začít chovat tak, abychom jenom nebrali, ale taky něco dávali.

V čem vidíte tedy problém vztahu lidí k Zemi?

Problém nastal, když se lidé vyčlenili z přírody, mluví o ní jako o něčem, co není jejich součástí, přitom je to to nejzásadnější, my jsme příroda. Není možné chránit přírodu, musíme se do ní začlenit, protože jsme její nedílnou součástí. To, jak je Země znečištěná, je jen odraz toho, jak znečištění jsme my sami.

Lidé začali příliš důvěřovat svému rozumu, mysli, a to je scestné. Mysl je ego a to tě chce ovládat. Každá buňka v tvém těle přitom ví, co má dělat, ty to víš taky, jenom nevíš, že to víš, protože se na to díváš školským systémem a jsi na to nucen zapomenout.

U nás o tom skvěle mluví Jarda Dušek. A já jsem hrozně rád, že jsem se na tuhle vlnu dal. Mám pocit že lidi tomu začínají víc naslouchat, a to je dobře.

Má to souvislost i s čínským symbolem Jin Jangu, který máte na ruce?

Ono všechno souvisí se vším. Neprofiluju se, nejsem křesťan ani buddhista. Mám pocit, že všechno je jedno, protože jednota je ve všem. Proto mám na sobě kříž i mály na jednom krku, mám pocit, že je zbytečné se rozdělovat. Myšlenka je stejná, ať už je to islám nebo křesťanství. Být veden nějakým náboženstvým je manipulace.Všechno by to mělo být jen v tvých rukou.

Promítnou se tyto myšlenky na nové album?

Určitě se budu zabývat věcma, které přesahujou jednotlivce, nebudou to písně o lásce směrované ke konkrétnímu člověku, jako spíše o lásce směřované k člověku jako celku.

Jiří Kučerovský: Tedy musíme dodat, s výjimkou Petra Škody, to je otrok. (člen kapely, pozn. red.)

Mluví vám Jiří Kučerovský do skládání písní?

Do textu ani ne, ale do hudby velmi a bude to znát i na desce. Jsem za to hrozně rád. Je to génius. On mě naučil vyprávět hudbou. Naučil mě, že to není o tom zahrát nový akord, ale hrát si s nástrojem. Po koncertech trávíme hodně času jamováním, sednem si takhle do kolečka a hrajem si. Jirka mi dal všechno, co mi mohl dát, a teď už ho vlastně můžu z kapely vyhodit.

Poslední album jste nahrával u sebe doma, bude to tak i u nové desky?

Racek se nahrával u mě v obýváku a další deska se bude natáčet v úterý.

Kde se taková poetická vesnička nachází?

Bude to baráček kamarádových známých kousek od Šumavy. Je tam krásná zahrada a spousta přírody. Budeme tam s rodinama celé září. Nechceme desku tvořit uměle na dálku, ale být spolu a hrát si.

Asi vám nezáleží na technické dokonalosti, ale na autentické atmosféře…

Myslím si, že o tom muzika je. I já jako posluchač mám dost takové té vyumělkované hudby, která postrádá to lidské.

Jiří Kučerovský: Vlastně možnost toho, že si dneska můžeš natočit desku v obýváku, by podle mě měla vést k tomu, aby si zachytil kouzlo okamžiku a atmosféru toho místa. Né aby sis tam udělal zvukově dokonalou skladbu.

Na Rackovi jde atmosféra vašeho bytu slyšet výborně…

Ano, třeba tím, že panoval takový klídek při natáčení. Nikam jsme se nehnali. A teď to zaženeme úplně do extrému. Nedali jsme si žádný deadline, kdy má být deska hotová, nenecháme se tlačit vánočním trhem. Nechceme být omezování časem. Tu desku dáme ven, až s ní budeme spokojení.

Jakou hudbu momentálně posloucháte vy? Kdo vás inspiruje?

Poslouchám úplné šílenosti. Třeba indické mantry, zainklinoval jsem ke zvuku jako takovému, třeba dlouhé bzučení nebo různé frekvence čaker. Trvá to půlhodinku, 528 hertzů. (pouští z mobilu tón přerušovaného vlídného pípání – pozn. red.).

Na desce zkusíme experiment třeba s Tibetskou mísou, ale nebudu to nějak moc prosazovat. Na Rackovi jsme dělali úplně šílené věci. Čmárání fixou na papír při Nině, zvuk zubního kartáčku nebo psacího stroje v Sibyle…

Jiří Kučerovský: Nechtěli jsme si zvát cizí muzikanty. Řekli jsme si, že když na něco nebudeme umět hrát, nějak to uděláme. Potřebovali jsme perkusní zvuk, tak jsme šustili na sáček. Vždycky jsme v tom obýváku něco našli. Něco viselo na zdi, tak jsme to vzali. Pak jsme byli šokovaní úspěchem Racka, přemýšleli jsme, jak je možný, že tohle někdo poslouchá.

Poslední dobou se hodně zmiňujete o nekonzumním životě, o tom, jak žijete přítomností, o štěstí, které může prožívat každý. O tom, že by si nikdo neměl na život stěžovat. Nemyslíte si, že jste příliš ovlivněn tím, že žijete svůj sen, děláte co vás baví a tedy nemáte důvod si stěžovat?

O tom jsme se s Jirkou zrovna bavili. Ono nikdo si nemá důvod stěžovat. Nemyslím to ve zlém. Je to jenom o tom člověku. Je nutné si v životě najít to hezké, lidi mají tendenci hledat jenom ošklivosti. Nadávají, že musí každé ráno vstávat a chodit do práce. Ale i na tom se dá najít ta hezká věc. Třeba cesta do práce. Já vím, že to zní hrozně divně, ale já třeba jedu na kole po Praze a čichám k rozkvetlým keřům. Raduju se z maličkostí.

Jak se vám daří vyhýbat se typickému životu celebrity?

Jde o to uvědomit si, co chceš dělat. Ničemu se nevyhýbám, jen mám svoje kamarády, se kterýma chci trávit čas. Neumím si představit, že bych třeba odřekl domácí mejdan na úkor toho, že bych šel někam do baru se nechat vyfotit, jak tam piju. U nás tento celebritismus funguje přímo exemplárně. Doba je ale taková, chceme víc masa, více aut a i více známých osobností.

Je známo, že máte v oblibě knihy. Co čtete teď?

Zrovna čtu zápisky jedné paní, co jela do Peru, jmenuje se to Mistři živé energie, je to o peruánských indiánech. Začal jsem vlastně Jardou Duškem, Čtyřma dohodama Miguela Ruize, a pak jsem se díky Jirkovi dostal k Eckhartu Tollemu a jeho Moci přítomného okamžiku.

Povedete tímto duchovním směrem i výchovu své dcery?

Já ji nijak nechci vést. Od své dcery se naopak chci učit já. Zarazilo mě třeba přímo při porodu, že ti lékaři neberou dítě jako hotovou osobnost. Podle nich je potřeba se o dítě starat a vést ho, ale přitom ono samo nejlépe ví, co dělat.

Já nemíním vychovávat, ale naopak se nechám vychovávat. Tím, že budu mít vedle sebe tuhle bytost, chci se rozpomenout na to, kým sem byl. Vrátím se vnímáním světa do dětství, protože oči dítěte jsou podle mě tou správnou cestou ke štěstí. Když se podíváš na dítě které si hraje v parku, má v té přítomnosti celý svůj svět.

Vystudoval jste Divadelní fakultu Akademie múzických umění, jak to bude s vaší filmovou kariérou?

Teď v srpnu a říjnu budu točit pohádku s Honzou Svěrákem. Jinak jsem dost filmových věcí odmítl právě z toho důvodu, že se chci věnovat své dceři. Chci se stát dítětem a chci na to mít čas, protože si myslím, že není fajn dělat víc věcí najednou. Trpí tím ty věci i věci okolo těch věcí. A hlavně člověk.

Vystavovat se stresu, že něco nestíháš, to je právě ten problém, který mají lidi tendenci si vytvářet. Něco jako že toho musejí hrozně moc stihnout, že život je krátký. Jenomže když začneš žít v přítomném okamžiku, zjistíš, že tak krátký není.

Dřív jste vrcholově sportoval. Udržujetr se nějak v kondici?

Přestal jsem se udržovat, když jsem skončil se sportem. Teď to možná ještě dojíždí…

Ještě to jde celkem vidět…

To je tím mateřstvím. A taky tím, že jsem začal poslední dobou dost meditovat. Mám pocit, že když se člověk začne čistit vnitřně, jde to vidět i na tělesné schránce. Začal jsem si vybírat, co jím. Nejsem vegetarián, ale chci vědět, jaké maso sním. Jestli třeba ten tvor, který díky mě zemřel, viděl někdy slunce. I tak jím maso maximálně dvakrát do měsíce. A vždy za něj poděkuju.

Autor: VÍT VRBKA