Martin Dejdar: Mléčné sklo je svědectvím doby o lidech a jejich vztazích

Co víc můžeme o hře prozradit?
Snad to, že jde o komplikované, opravdu velké drama, protože pojednává o smrti nemocného osmiletého dítěte. Na povrch tak vyvstávají témata o pravdě, polopravdě a manipulaci. Jedna z hlavních postav v té hře říká, že pravda je jako písek, který si každý nahrne tam, kam potřebuje. Označil bych to za něco, co celý příběh naprosto přesně vystihuje. Mléčné sklo je vlastně svědectvím doby o lidech, jejich chování a vzájemných vztazích, které se velmi horší. Divák se při jeho sledování asi moc nepobaví, i když jsou v něm i úsměvné a odlehčující momenty, protože věci samozřejmě nejsou jen tragické a šílené. Každopádně nám jde o to, aby byl každý do poslední chvíle napnutý, což nebývá na divadle obvyklé. Ono napětí a chvění zažíváme spíš při sledování filmu.

KVÍZ: Spejbl a Hurvínek. Co víte o Josefu Skupovi a jeho loutkových hrdinech?

Tušíte, co Marka Epsteina motivovalo k napsání této psychologické hry?
Ano, kdysi o případu, o němž hrajeme, četl noticku v novinách. Popisovala příběh matky, která nedokázala odložit nemocného syna. Ale zároveň už neměla sílu se o něj starat. Takže ještě ke všemu má hra reálný základ.

Ztvárňujete v ní bývalého detektiva Schwarze. Dopátráte se pravdy? A nakolik je vaše role náročná?
Strašně. Stejně tak jsou ale komplikované i další postavy. Všechny mají nějaké své životní osudy a utajované skutečnosti… Můžu říct, že coby bývalý detektiv rozpitvávám ten příběh z úplně jiného důvodu, než z jakého by se mohlo zdát. Je to ale nakonec Schvarzova zarputilost, která vede k rozkrytí celé situace, jež jinak vůbec nedává smysl.

Zaujaly mě i další otázky, které hra klade. Například - zda je člověk tím, kým se zdá být. Říkám si, že si možná všichni tak trošku lžeme…
Je to tak. V posledních letech je to dáno sociálními sítěmi, jejichž prostřednictvím si mnozí lidé začali hrát na něco, čím nejsou. Jejich „obraz“, který nastavují okolí, je často úplně jiný než ve skutečnosti. Spousta z nich navíc podlehla syndromu „celebritismus“. To znamená, že chtějí být sledovanými hvězdami, ale to, že je někdo hvězda, má přece nějaký základ. Vychází to z jeho práce, z nějaké výjimečnosti. Všichni ale výjimeční být nemůžou. To prostě není možné.

Myslím, že v tomto směru se společnost posunula špatným směrem a že být přehnaně aktivním na sociálních sítích – a teď mluvím především o mladé generaci - vede k masakru. Je to nemoc či závislost jako každá jiná. Aby to ale nepůsobilo, že jsem totální odpírač sociálních sítí či internetu – je to jistě potřebná věc, ale jen v rovině běžné komunikace a získávání informací. Jak ale víme, každá dobrá věc je nakonec zneužitá k něčemu špatnému či zlému.

Legendární Vlasta Chramostová: Narodila jsem se v den zvýšené průserovosti

Zdá se, že vás na divadle – kromě vaší domovské Ypsilonky – uvidíme po dlouhé době…
Pokud ponechám Ypsilonku stranou coby čistě autorské divadlo, půjde teprve o druhé představení v mém životě v tom klasickém pojetí, jak je známe. To první – inscenaci Dürrenmattovy hry Play Strindberg - jsme uváděli v Divadle Ungelt s Jirkou Lábusem a Chantal Poullain. Zaskočil jsem v něm tehdy za Mirka Etzlera. A teď se situace opakuje, protože za Mirka zaskakuju i v Mléčném skle.

Do rozjetého vlaku jste naskakoval i v případě televizního seriálu Specialisté, v němž hrajete majora Strouhala. Má se Schwarzem nějaké společné rysy?
Rozhodně - oba mají zpackaný osobní život, jsou trochu divní a maximálně zahloubaní do své práce.

Mimochodem, co je u Strouhala nového?
Před několika dny jsme začali točit novou sérii. Coby Strouhal se pomalu blížím ke své stovce, protože jsem do role naskakoval v dvaasedmdesátém či třiasedmdesátém dílu a teď už jsme se dostali ke sto šedesátému a výš… Myslím, že se diváci mají zase na co těšit, protože kriminalistické případy jsou pořád dobré. Hlavně jsem rád za to, že jsme na vznik každého dílu dostali jeden natáčení den navíc, což je obrovská úleva a strašná pomoc. Časový pres a tlak se tím zmírní, a to je pro všechny fajn.

Džesovej Jirka. Před 50 lety zemřel muž mnoha talentů Jiří Grossmann

Působíte i v muzikálech – uvidíme vás v nějakém novém?
Ano, momentálně hraju v divadle Broadway v Lásce nebeské s písněmi Waldemara Matušky a v Trháku podle známého filmu. A dne 2. 2. 2022 začneme zkoušet muzikál Branický zázrak, který stvořili Tomáš Klus a Jan Svěrák, který ho bude i režírovat. Uvádět jej bude Divadlo na Fidlovačce. Takže tahle sezona je pro mě opravdu hodně divadelní.

Jste v této době, když už dva roky nežijeme v běžném režimu, optimista?
Musím. Domnívám se, že je potřeba smířit se s tím, že covid tu je a bude i nadále. A ve chvíli, kdy se zdá, že jeho síla ustupuje, je to třeba brát tak, že nemocní budou izolováni a léčeni a ostatní můžou fungovat normálně. Jakýkoli další zásah do kultury ve smyslu jejího omezování by byl nesmyslný. I tak už bude velmi obtížné vracet se do původního stavu. Kultura je ale jen jeden z oborů, který je covidem nesmírně zasažený. Jsem si toho vědom.