Sympaťák a pohodář. Tak na mě zapůsobil Michal Malátný z kapely Chinaski při rozhovoru pro Deník. Ve středu večer roztančili nádvoří Staré střelnice v Hranicích, kde vystoupili v rámci svého jarního turné. Na koncert dorazila téměř tisícovka lidí. Kromě nejnovějších hitů z poslední desky Není na co čekat, zahráli kluci i své starší hity. Kapela Chinaski se po poslední písničce ještě dvakrát na pódium vrátila. Rozvášněný dav fanoušků se s nimi nehodlal tak brzo rozloučit. Když jsem při autogramiádě poprosila Michala o rozhovor, bez váhání souhlasil. Ve čtvrtek v pět hodin odpoledne jsme spolu už seděli v příjemném a klidném prostředí venkovní zahrádky v restauraci Stará střelnice u kytaristy a člena skupiny Citron Vaška Vlasáka. V jeho penzionu kapela strávila dva dny, než v pátek opět vyrazila na další koncert.

Vaše turné čítalo zhruba dvacet koncertů, před sebou máte ještě tři poslední. Jaký z toho máte pocit?

Je to super. Třeba tady v Hranicích jsme hráli venku, jinak většina koncertů byla v kulturácích. A bylo to dobrý. Upřímně řečeno, já si myslím, že my, jako kapela, patříme do těch kulturáků a ne do sportovních hal.

Proč to tak vidíte?

My jsme se loni dohodli, že když uděláme novou desku, tak pojedeme halové turné. Uděláme pět větších koncertů, ty největší haly. Bylo to dobrý, ale bylo toho prostě málo. Tak jsme se rozhodli objet okresní města, že my pojedeme za lidmi, aby oni za námi nemuseli jezdit do těch velkých hal. Z tohoto turné jsem úplně nadšený a teď mám i pocit, že jsme se perfektně sehráli, a že ty písničky jsme zahráli s takovým klidem. Jsme spokojení. Pořád přemýšlíme, jak to udělat jinak a co budeme dělat dál, ale takhle si to představuji. V této kapele jsem chtěl vždycky hrát tak, jak hrajeme teď.

Během turné jste si odskočili zahrát krajanům i do Anglie…

To byl prostě takový výlet v rámci kapelního zdraví, to je hrozně důležité, jakože spolu musíme furt být (smích). Je potřeba někdy něco takovýho udělat. V Londýně jsme byli asi po třetí nebo počtvrté. Je tam takový šikovný Slovák, který tam vozí české a slovenské kapely. Bylo to parádní. Hráli jsme ve vysokoškolském klubu pro tisícovku lidí, bylo vyprodáno. Takhle jsme byli i čtyřikrát v Americe. Na 14 dní je tam domluveno asi pět koncertů po klubech nebo hospodách, na různých místech, takže objedeme celé státy. Koncerty tam jsou vždycky skvělé. Lidi jsou tam hrozně vděční za české slovo. A volné dny mezi koncerty bereme jako výlet. Koupím si novou kytaru, zajedeme se podívat na hory, moře, paráda…

U nás v Hranicích jste se zdrželi dva dny. Měl jste čas se podívat po městě?

V plánu jsem to měl, ale bohužel jsem se k tomu nedostal. Ale kluci šli, protože náš kytarista Franta tady má babičku, jeho otec pochází z Hranic. Sešli se v poledne a prošli to tady. Já jsem si šel číst.

SOUVISEJÍCÍ VČETNĚ VIDEA A FOTOGALERIE: Chinaski a Katka Knechtová roztančili Hranice

Co právě čtete?

Mým marodům od Jana Hnízdila. Je to vlastně o tom, jak se má správně marodit… (smích)

Na koncertě jste zahráli i písničku z nového českého snímku Autopohádky, kterou shodou okolností promítá naše letní kino v pátek. Jak jste se k tomu dostali?

Před sedmi lety přišel Jan Jiráň z divadla Ypsilon, který natáčí mluvené pohádky, dělal například s Lucií Bílou Kocoura Modroočko, a řekl nám, hele kluci, známe se už dlouho, nechcete udělat něco pro děti? A my jsme řekli, jo, rádi. Nevěděli jsme ale co. Až Honza řekl, že máme určitě nějaké oblíbené pohádky a v tuhle chvíli zaznělo to magické slovo Autopohádky, kdy si náš bubeník, bohužel tragicky zesnulý Pavel Grohman, vzpomněl na svoje milované pohádky z dětství. Je to knížka, kterou napsal Jiří Marek v roce 1965. Je tam asi 15 pohádek o všem, co potkáte na silnici. My jsme jako kapela namluvili tři pohádky, udělali jsme k tomu osm písniček a jako host tam byl Jiří Lábus a Lucie Bílá. Abych se přiznal, udělali jsme to tak nějak pro sebe. Na firmě nám řekli, že mluvené slovo se neprodává. Nakonec to ale dopadlo docela dobře a cd s Autopohádkami se vcelku prodávalo.

Měli jste nějaké reakce od lidí?

Ta odezva byla od lidí tak hezká, že jednu pohádku jsme nazkoušeli jako divadlo a jezdili jsme turné po divadlech, kde jsme odehráli pohádku o Plivníkovi a pak jsme měli akustický koncert. Prostě parádní. Pro kapelu to byla ohromná změna. Furt hrajete koncerty, fesťáky, deska, studio… Je to hrozný stereotyp a je dobrý z toho stereotypu vystoupit. Tak to se nám povedlo těma pohádkami. Po dvou třech letech jsme udělali další cédéčko, další tři pohádky, dalších osm písničky, další divadelní turné… Celá ta léta jsme se bavili o tom, že by bylo skvělé, kdyby z toho jednou mohl být animovaný film. Přemýšleli jsme jestli to udělat jako večerníčky, ale ty mají jenom pár minut, tak se to furt řešilo, peníze se sháněli. Až jsme se spojili s animačním studiem, jehož šéf Michal Podhradský točí pohádky s Břetislavem Pojarem. A ono se to kupodivu podařilo, před měsícem a půl měl film premiéru. Ve filmu je naše hudba a jednu pohádku jsem namluvil. Byla to pěkná práce. Určitě plánujeme natočit další mluvené Autopohádky. V knize od Jiřího Marka není totiž žádná špatná pohádka, všechny jsou vtipné a myslím si, že to baví nejenom ty děti, ale i jejich rodiče.

Teď bych se ještě ráda vrátila k vám, jako ke kapele. Nová deska vám vyšla loni na podzim, začátkem června završíte šňůru koncertů jarního turné, a co plánujete nyní?

Právě hned po našem rozhovoru máme kapelní schůzi (smích), kde se budeme domlouvat, co budeme dělat další tři roky. Odpočívat určitě nebudeme. Festivaly se už pomalu rozjíždějí a diář máme plný až do konce srpna. Čekají nás dva až tři koncerty týdně na různých festivalech v Čechách i na Slovensku. V loni jsme festivaly nehráli záměrně, protože jsme chystali na podzim desku, tak jsme si ty lidi šetřili. Jak se říká, je třeba nechat lidi vyhladovět (smích). Na podzim nás čeká koncert číslo 1000. V pražském Lucerna Muzik baru chystáme takovou oslavu a plánujeme udělat koncerty číslo 999, 1000 a 1001. Na ten tisící chceme pozvat všechny lidi, kteří prošli nějakým způsobem naší kapelou. Už nyní jich mám napočítáno asi necelou čtyřicítku.

Jak se plánuje na další tři roku dopředu?

Je to těžký. Natočili jsme osm desek a teď přemýšlíme o tématech, o kterých jsme ještě nezpívali, nebo zase naopak vzít téma, o kterém jsme zpívali a zkusit ho jinak zpracovat. Navíc čím jsme starší, tak má člověk větší autocenzuru. Naštěstí u nás hudbu i texty jsou schopni tvořit v podstatě všichni kluci z kapely. Takže se nebojím, že bysme ty nápady neměli. Jenom je pak těžký z nich vybrat ty dobrý… Nechceme, aby to byla nuda. Snažíme se pořád někam posouvat.

Co třeba děláte, když máte zrovna volno. Existuje, Michale, nějaké místo, kam se zašijete, nějaké místo, kde nabíráte energii, kde si opravdu odpočinete?

Já utíkám do lesů a do hor. To mám prostě rád. S mojí holkou chodíme rádi po horách. Teď jsme měli deset dní volno, tak jsme byli v Labských pískovcích, na Pravčické bráně. Celé jsme to prošli. Bylo to super. Příští volno mám v září. S přítelkyní máme malou dceru, tak to plánujeme výlet k moři.

Nemáte už někdy v kapele ponorkovou nemoc? Přeci jen spolu trávíte více času než doma…

To ne. I po těch deseti dnech volna jsem se na další koncert už fakt těšil. Jako kapela jsme společně už dlouho a v podstatě jsme se naučili být spolu a už víme, jak se pohádat, aby to k něčemu bylo(smích).