Manželství mi zachránilo život, říká zpěvák Michal Malátný z Chinaski

Rozchod s předchozí ustálenou sestavou neprobíhal v roce 2017 hladce. Shodou okolností vznikal zrovna v té době časosběrný filmový dokument Každej ví kulový. Původně mělo jít o hezké obrázky z natáčení alba Není nám do pláče v Austrálii a na Novém Zélandu. Náhle se však snímek změnil v drama o přežití a směřování jedné z nejúspěšnějších českých kapel.

Nyní si fanoušci mohou konečně zajít na film do kina – poté, co jeho uvedení významně zbrzdila pandemie covidu. „Všechno platí,“ slibuje Malátný. „Sil nám neubylo, spíš naopak.“

Upřímně řečeno, film Každej ví kulový není velká legrace. Vy jste pro ten svůj hudební sen obětovali spoustu přátelství.
Asi máte pravdu, ale já se bojím, že když chcete muziku dělat pořádně, musí jít občas přátelství stranou. Problémy, které jsme měli, nevznikly z neděle na pondělí. Snažili jsme se nějak domluvit, něco vymyslet. Tu poslední situaci, která vyústila odchodem čtyř členů skupiny, jsme řešili skoro dva roky. Pokusili jsme se znovu nahodit motor, ale to se nepodařilo. Opravdu jsme nenašli žádný způsob, jak najít ztracenou energii, která se po patnácti letech trvání této sestavy prostě vytratila. A tak jsme se rozešli.

Kapela není vězení, tahle práce vás musí těšit. Nedá se do ní chodit jako do továrny. A já jsem se v posledních letech skoro pořád vracel domů naštvaný. Žena se mě ptala: „Co se stalo, nepřišli lidi? Hráli jste blbě?“ „Ne, znělo to dobře, bylo narváno.“ „Tak proč jsi otrávenej?“ No protože jsem už necítil tu společnou radost, synergii, která mě na skupinovém hraní zajímá.

Zemřel Andrew Fletcher. Klávesista a zakládající člen legendárních Depeche Mode

On je to vlastně banální rockový příběh. Nejdřív usilujete o úspěch a pak zase složitě hledáte tu prvotní energii, bez které by vaše hudba přestala mít duši. Co ale banální rozhodně není, to je váš obrat ve chvíli, kdy jste byli na vrcholu. V roce 2014 natočili Chinaski desku ve velšském Rockfieldu, kde vznikaly ikonické nahrávky Freddieho Mercuryho. O tři roky později jste vydali ještě ambicióznější album Není nám do pláče, opět produkované slavným Gregem Haverem. A v ten okamžik jste řekl: „Dost!“ S kytaristou Františkem Táborským jste dal přednost střízlivější produkci a obklopil jste se jinými, tvrdšími muzikanty, kteří připomínají vaše punkrockové začátky.
Jestli má náš příběh takovou tečku, tak jsem rád. Šlo by totiž o důkaz, že jsme to nedělali zbytečně. Nějakou dobu trvalo, než jsme se v nové sestavě sehráli. Teď už spolu vystupujeme čtyři roky, máme za sebou asi 250 kšeftů a osobně můžu říct, že jsem se v kapele nikdy necítil líp. Zrovna nedávno jsme se zavřeli na dva týdny ve studiu v Norsku a byla to nádhera. Polovinu věcí jsme točili dohromady, všichni naráz. Chtěl jsem, aby se věci vrátily do přirozených kolejí. To znamená, že na basu hraje baskytarista, a ne jazzový kytarista, který se stal basákem de facto jen kvůli nám. V téhle sestavě je každý na svém místě. Chinaski byli odjakživa kytarová kapela, a teď je to doufám konečně slyšet.

Ve filmu nepůsobíte jako klaďas, ani jako záporák. Různí lidé kolem vás tam popisují, co všechno bylo nutné udělat, abyste dobyli showbyznys. A vy z toho vycházíte jako takový zvláštní mix člověka, který sice určitě chtěl pozornost a slávu, ale zároveň celý proces neustále zpomaloval.
Samotného mě překvapilo, jak velká brzda jsem pro kapelu byl. Spíš si ale myslím, že šlo o boj mezi mnou a bubeníkem Pavlem Grohmanem…

Pavel Grohman, zvaný Hroch, s vámi skupinu koncem osmdesátých let zakládal. Zprvu jste si říkali Starý hadry, což byla přesmyčka názvu hradu a zámku u Jičína, odkud jste oba pocházeli.
Tehdy jsme se každý týden jmenovali jinak. Na zámku Staré Hrady jsme jednoho dne hráli normálně jako skupina St. hrady a někdo z návštěvníků nás tam z legrace přejmenoval na Starý hadry. Ale kdo to byl, už nevím.

Byli jste kluci z jednoho sídliště. Přátelství z dětství vydrží leccos, proč se to vaše začalo kazit?
Po první zásadní změně v Chinaski na konci roku 1999, kdy odešli baskytarista Adam Stivín a saxofonista Petr Rajchert, vzal Hroch manažerské otěže pevně do ruky – a já jsem mu oponoval. Říkal jsem, že si nezasloužíme hrát velké haly, dokud ještě párkrát neobjedeme celou tu klubovou scénu. Každá kapela má svůj svět, svou alchymii. K té naší patřilo, že jsme si svou popularitu poctivě odpracovali. Ale Hroch se jako workoholik rozhodl, že nás nahoru vytlačí stůj co stůj. Bohužel byl příliš direktivní. Tam asi vznikl dojem, že jsem brzdou kapely.

Sám jsem vás – tak jako mnozí – poprvé zaregistroval v roce 1995 ve videu k písni Pojď si lehnout, které s vámi natočil režisér Jan Hřebejk.
Tenkrát jsme studovali herectví na DAMU. Honza Hřebejk chodil na FAMU a každé pondělí jsme se potkávali na vojenské katedře. V pondělí ráno před vojnou jsme se všichni společně převlékali v Motole pod mostem. Takže když jsme chtěli točit první klip, logicky jsme šli za ním – s žádným jiným režisérem jsme se neznali.

Vilu Tugendhat v Brně zaplnily modelky: kapela Mirai tam natáčela nový videoklip

Herecká dimenze se z vaší image později vytratila. Není vám to líto?
Tak to na vás působilo hlavně proto, že jste vpředu viděl mě a Petra Rajcherta. Když jsem tam pak zůstal sám, stala se z nás normální hudební parta. Ale já to svoje zpívání pořád beru jako roli. Proto mám pseudonym, v civilu jsem Michal Novotný a soukromý život od pracovního striktně odděluju. Baví mě, že ačkoliv jsem v soukromí dost tichý a nenápadný člověk, na pódiu můžu klidně zešílet. Herec ve mně si to strašně užívá. Ale jestli to není vidět, tak přidám!

Se studiem na DAMU souvisí i legenda o tom, jak jste přišli k názvu Chinaski. Ve filmu to nezazní, ale velkou zásluhu na tom má váš tehdejší učitel a bluesman Jiří Šlupka Svěrák.
Je to tak, Šlupka mi půjčil knížku Charlese Bukowského Všechny řitě světa, i ta má. Ale já jsem znal Bukowského už předtím, z výboru americké poezie Dítě na skleníku. Ten jsem jako teenager přečetl jedním dechem, dokonce jsem o něm psal na gymplu ročníkovou práci. Později na DAMU při hodině zpěvu u Jirky Šlupky Svěráka na to přišla řeč. Vyprávěli jsme si o Bukowského drsně vtipném stylu a on mi pak přinesl tuhle sbírku povídek, která nedlouho předtím vyšla. Já z ní byl nadšený, půjčil jsem ji Hrochovi a ten navrhl, abychom se pojmenovali podle Bukowského literárního alter ega – Chinaski.

Na kameru říkáte, že hudebně vás ovlivnili kytaristé jako Angus Young.
V Jičíně za socíku jsme se nedostali k ničemu mimořádnému, inspirovalo nás těch pár kapel, které každý znal. Neměli jsme nikoho na Západě, žádné kámoše, kteří by uměli sehnat super desky. Vyrostli jsme na tom, co bylo. Katapult, Olympic, Jasná páka… Ohromně se mi líbil Abraxas, i po textové stránce.  A potom jedna spolužačka přinesla do školy kazetu AC/DC. To nás smetlo.

Kdo vás ovlivnil při psaní textů?
Už od první třídy jsem rád recitoval, v pubertě jsem začal psát vlastní básničky. Pokud jde o textaře, moc se mi líbilo, co psal Pavel Šrut. To byla cesta, kterou jsem chtěl jít. A Jiří Suchý. Já jsem z něj úplně vyřízený! Mám štěstí, že s ním už osm let hraju v divadle Semafor a můžu ho sledovat při práci. Myslím, že kdybych ho nepotkal, vypadají naše desky jinak.

Pan Suchý mě, co se týká psaní, osvobodil. Přestal jsem se bát a začal jsem se tím bavit. Chci psát lehce, aby to těšilo mě i ostatní. Dokonce jsem Jiřího Suchého ukecal, aby nám napsal text na novou desku. Přemlouval jsem ho dva roky, málem jsem to vzdal. Ale povedlo se a výsledkem je pěkná, rychlá písnička o svatbě s krvavým koncem.

Cokoli dalšího v mé kariéře přijde, bude bonus, říká Janek Ledecký

Když se zjevila ta úplně první kazeta skupiny Chinaski, produkovaná Radimem Hladíkem a natočená ve studiu Petra Jandy, obehrával jsem ji do zblbnutí. Pro mě a mé vrstevníky jste byli něco jako vzdálení kámoši, kteří nás provázeli při přechodu z gymplu na vysokou. Proto mi nesedí, co se o vašem debutu říká ve filmu: že jste se ještě hledali a našli se až na další, hitové desce Dlouhej kouř. Ta mě naopak zklamala. Zaregistroval jste i tenhle názor?
Ano: že jsme vyměkli a zaprodali se popu. Ale jo, ono to tak vlastně znělo. Hlavně od chvíle, kdy jsme vydali desku Na na na a jiné popjevky. Sami jsme nevěděli, jak by naše muzika měla vypadat. Vzali jsme do skupiny basistku a zjistili, že to nefunguje. Chtěli jsme mít dechy, ale neuměli jsme s nimi zacházet…

Garážových kapel vašeho typu u nás jednu dobu bylo plno, a spousta z nich byla vážně dobrá. Nikdy se však nevymanily z klubového kolotoče. Čím to, že vy jste z těch malých štací utekli?
Já jsem o tom mockrát přemýšlel. Proč zrovna my jsme vydrželi? Když se kouknu na visačku z prvního koncertu pro nadaci Drop In, tak z kapel, jejichž názvy tam čtu, už nehraje ani jediná! Kromě nás. Nevím, prostě jsme to nikdy nevzdali. Táhla nás buldočí povaha Pavla Grohmana a zřejmě i nějaká píle. Většina skupin se rozpadne, protože něčí ego převálcuje ty druhé. Naše ega nad muzikou nikdy nezvítězila. Když to řeknu blbě, my jsme měli hudbu raději než sebe.

Během let jste se musel naučit dávat kolegům padáka. To je nevděčný úkol. Už víte, jak na to?
První člověk, kterému jsem řekl, že končí, byl kytarista Robert Jína. Točil s námi první desku, načež ho nahradil František Táborský. Vím, že tenkrát jsem se dva dny klepal. Nejlepšímu kámošovi, se kterým bydlíte v podnájmu, musíte oznámit, že s vámi bude hrát někdo jiný.

Petr Rajchert odešel sám, Adam Stivín taky, basitce Marcele Chmelířové to řekl Hroch… S každým člověkem to proběhlo jinak a pokaždé to bylo hodně těžké. Já jsem si na to tedy nezvykl. Na druhé straně bych se nechtěl trápit a hrát s někým jen proto, že jsme tolik let kamarádi. Protože tu kapelu přece neděláme kvůli sobě, ale kvůli muzice.

Překvapila mě určitá tvrdost, se kterou o vás ve filmu někteří hráči mluví – a vy zase o nich. Je vidět, že to mezi sebou nemáte vyřešené.
Mezi mnou a Petrem Rajchertem se to asi nevyřeší nikdy. Naše názory jsou natolik rozdílné, že se nemůžeme shodnout. Ale že bych se tím užíral, natož abych mu zpětně něco vyčítal, to určitě ne! My jsme se jen za uplynulých dvacet let vlastně nikdy nepotkali. Neměli jsme příležitost s odstupem si promluvit, dát si pivo a třeba se i zasmát tomu, co jsme tehdy dělali a říkali.

Oproti tomu s většinou kluků, kteří odešli před čtyřmi lety, jsem se od té doby viděl. Dokonce jsme se na sebe náhodou narazili v noci u benzínky. Normálně jsme se objali… „Odkud jedete, kde jste hráli? A co vy? Kam jedete pak?“ Měl jsem pocit, že je to snad v pohodě.

Zpěvák Jan Smigmator: V New Yorku musím podat životní výkon

Mně ty vztahy u vás v kapele připadají zbytečně složité. Je to tím, že vy sám jste složitý?
Možná. Já ani Franta Táborský nejsme vedoucí typy, neumíme komunikovat, to byl podle mě v minulosti základní problém.

A také alkohol. Tráva. Deprese, do kterých jste spadl. Hrochova smrt po nehodě na motorce v červenci 2008. Krátce poté jsme spolu dělali rozhovor – vypadal jste, že jste totálně v háji.
Když Hroch umřel, bylo to fakt těžké. Ale opravdu temné období jsem zažil o pár let dřív, když jsme vyhráli Českého slavíka a poprvé získali cenu Anděl. Navenek jsme byli na špici, ale uvnitř jsem se cítil děsně a v kapele to začínalo hnít. Dva roky jsem nechtěl psát, nevěděl jsem proč a o čem. Měl jsem k tomu vysloveně odpor.

Jak jste se z toho dostal?
Náhodou jsem na jedné oslavě narozenin potkal kamaráda ze střední, který dnes pracuje jako psychiatr. Sice jsme na tom mejdanu prohodili jen pár slov, ale když odcházel, povídá mi: „Hele, já tě celý večer pozoruju. A ty jsi úplně v hajzlu. Jestli chceš, zastav se. Můžu ti pomoct, od toho tady my doktoři jsme.“

Sešli jsme se, promluvili si, já mu upřímně řekl, jak to všechno je, a on mi dal několik jednoduchých rad, jak se nezničit. Napsal mi prášky a od té chvíle se můj stav začal zlepšovat. Přestal jsem žít jako zvíře, deprese se podařilo potlačit. Potom jsem se oženil, narodily se nám děti… Myslím, že manželství mi zachránilo život.

Nikdy jste nezkusil to, co bývá obvyklým řešením, když je zpěvák ve skupině nešťastný: jít na sólovou dráhu.
Moc lidí se mě na to ptalo, ponoukalo mě. Ale můj život je kapela – a konkrétně tahle. V žádné jiné jsem nehrál a vůbec nepociťuju touhu dělat něco sólově. Když se mi povede napsat text nebo celou písničku, hned běžím do zkušebny ukázat to klukům. Ani mě nenapadne, že bych si něco dával stranou.

OBRAZEM: Kryštof v Ostravě. Krajčo křtil pivní plechy, přišel i „tajný“ koncert

Píšete dnes jinak, než jste psával?
Jo. Dávám tomu volný průběh. Potvrdilo se mi, že vždycky něco přijde. Někdy to trvá déle, někdy je to hned, ale když pustím hlavu na špacír, vždycky najdu moment, který mě zaujme. Od něj se už odvinu, jakmile mám téma, je dopisování čirá radost. Dám vám jednoduchý příklad: v říjnu jsme chtěli jet s rodinou na dovolenou do Egypta. A teprve na letišti jsem zjistil, že mám propadlý pas. Rodina tedy odletěla beze mě a já se vrátil zpátky do bytu.

Sám, no strašný, navíc 28. října, státní svátek, takže ani nebylo kde si ten pas vyřídit. Seděl jsem doma a říkal si: Tak si zuju boty a dám si nohy na stůl. To je všechno, co můžu dělat. A v tomhle rozpoložení jsem napsal text: „Měl bych si boty zout, myšlenky nechat jít, nechat věci plout, pustit si k tělu klid.“ Za dva dny se mi podařilo odcestovat, ale byla to právě ta prekérní situace, která mi text sama přinesla.

Píšete často?
Neustále. V podstatě celý den mi jede v hlavě nějaká melodie nebo pár veršů. Často si zpívám, ani o tom nevím. Žena mi říká: „Mlč!“ Já na to: „Co je?“ „Zpíváš!“ Už si to ani neuvědomuju. Píšu pořád, protože mě to naplňuje a baví. Je to práce, která nikdy nekončí. Když se mě ptají mladé kapely, co je základ úspěchu, odpovídám: „Musíte psát a psát. Hned jak uděláte desku, rovnou začněte skládat další. A na cédéčko sice dáte deset písniček, ale napište jich třicet.“ Aspoň mně se to osvědčilo.