Midi Lidi jsem vždycky bral jako fajn kapelu, které jsem byl vděčný za to, že hraje to, co tu nikdo jiný moc nehraje. A sice vkusný elektropop vyzobávající to nejlepší z osmdesátých let. K tomu, aby se ze mě stal fanoušek, mi však překážela jedna zásadní věc. Vadilo mi, že je z midilidí tvorby až příliš cítit, že je to všechno spíš sranda než umění. Sice inteligentní sranda, ale i tak pořád „jen sranda."

Se čtvrtým studiovým počinem se však přístup i nálada mění. Nadhled zůstává, vtipné hrátky se slovy také, ale najednou to působí nějak jinak, jakože tentokrát jde o něco víc. Jestli bych měl o Give Masterpiece a Chance říct, jaká je ve dvou slovech, pak bych řekl, že smutně pozitivní. „Ať naděje, raděj je," zpívá Petr Marek v závěru jedné ze štítových skladeb alba Žižla.

Právě naděje prostupuje celou deskou. Album působí jako jedna velká generační výpověď, jakou snad u nás v minulosti uměl sesumírovat jen jiný hraničák, a sice Petr Fiala pro Mňágu.

Zvuk zní současně, světově, zkrátka parádně. Hudebníci nezapřou inspirace legendami, jako jsou The Cure i aktuálními hvězdami jako The XX.

Nikdy jsem si nepomyslel, že člověku bude jednou při poslechu těch vtipálků z Midi Lidi naskakovat husí kůže. Jako u předposlední Prosím, kam?, ve které kapela z jednoduchého synťákového motivu vytříská neskutečné emoce. Stejně tak při sedmiminutové téměř instrumentálce Duch, ve které zazní jediný verš „Kytara, kde je kytara?" Když epická kytara asi po pěti minutách přijde, pochopíte.

Znáte ten pocit, když si v jedenáct večer pustíte poprvé nějaký nový hudební nosič, doposloucháte ho, a snažíte se co nejrychleji usnout, abyste si jej hned, jak ráno vstanete, mohli pustit znovu? Masterpiece takovou moc má. Možná, že je odvážné mluvit v polovině června o albu roku, ale ono opravdu není moc pravděpodobné, že u nás letos někdo natočí lepší. 

Autor: David Král