Expozice s názvem Imaginace, která je k vidění v hranické výstavní síni Stará radnice až do 5. května, vznikala v ateliéru Milana Sanetříka v posledních pěti až šesti letech.

„Škála mých námětů v malování je nekonečná, zkouším vše, co mě v dané chvíli napadne a když to prostě v závěru nevyjde, tak to jednoduše bez lítosti zahodím,“ říká o své tvorbě malíř Milan Sanetřík v rozhovoru pro Hranický týden.

Vystudoval jste lesní inženýrství. Počátkem vaší tvorby byla v šedesátých letech minulého století fotografie, malování jste se začal věnovat až o třicet let později. Od roku 2009 jste členem Unie výtvarníků Olomouckého kraje. Kdy jste v sobě objevil talent?
Výtvarnou činnost jsem měl rád už od svých studentských let, hlavně antiku jsem tenkrát miloval. Nikdy jsem nepostrádal jakékoliv výtvarné školy a akademii. Nechtěl jsem být svazován do škatulek a technických dogmat, které pak člověka mohou omezovat ve svobodě a tvůrčího myšlení. Chtěl jsem, aby mé tvoření vycházelo vlastní cestou a čistě z mého nitra, mých představ a mé nálady. Učím se neustále vlastním poznáváním chyb i podařených prací a rád experimentuji.

Jak byste přiblížil vaši tvorbu?
Nemám žádný vyhraněný směr. Škála mých námětů v malování je nekonečná, zkouším vše, co mě v dané chvíli napadne a když to prostě v závěru nevyjde, tak to jednoduše bez lítosti zahodím. Tato má cesta do neznáma je pro mě zajímavá a zcela naplňuje mou seberealizaci. Nesnažím se kopírovat přírodu, neboť ta skutečná příroda je daleko krásnější než sebelepší její kopie na malířském plátně. Vybírám si z přírody jen některé její prvky a snažím se je začlenit do abstraktních poloh. Tak jsem si vytvořil svůj osobní pojem Realistický abstrakt nebo Abstraktní realismus.

Kraslicovník na hranickém Masarykově náměstí
Nádherný kraslicovník už zdobí hranické náměstí. Podívejte se

Jak vzpomínáte na své umělecké začátky?
S fotografií jsem začal v 60. letech. Moje první výstava byla po invazi v roce 1968 tady v Gotickém sále. Šlo o dokumentární fotografie o Jugoslávii, příroda i lidé. Byl to takový můj osobní protest, protože Jugoslávie nám tenkrát pomáhala. Pak jsem rostl a rostl a začal jsem fotit také přírodní motivy, portréty a akty. V té době jsem měl poměrně hodně výstav, nejen v Hranicích, ale i v jiných městech. Dokonce jsme byl iniciátorem a organizátorem čtyř ročníků celostátních fotografických soutěží a výstav s ekologickou tematikou s názvem Lesy musí žít a Ekoforum, za význačné podpory a spolupráce s tehdejším kulturním zařízením v Hranicích JKP (pozn. redakce: Jednotný klub pracujících, který působil v místě dnešního City baru) a za morální a finanční podpory Ministerstva lesů a podniků lesního hospodářství.

K malování jste přešel až v důchodu, ale váš umělecký záběr je daleko širší…
K malování jsem přidal koláže, začal jsem vytvářet také dřevořezby a pár let jsem tvořil i japonské suiseki, ale nejbližší je mi přesto malba.

Vaše obrazy na první pohled zaujmou výraznými barvami…
Vědomě mám rád barvy, rád kombinuji také černou a červenou. Moje žena pro mne byla velkou inspirací, malování pro nás byla součinnost a společná radost. Mám v hlavě hodně námětů, ale po její smrti už na to nemám momentálně myšlenky…

Co byste poradil začínajícím umělcům, též samoukům jako jste vy?
Moje rada podobným amatérům je nebýt stereotyp, mít skromnost a pokoru, neuzavírat se do hnízda osobního uspokojení, nehrát si na superstar a neustále se učit. Nevynechat žádnou výstavu, ať se líbí nebo nelíbí a tím se učit orientovat ve světě múz, ne je kopírovat, ale poznávat.

Dva obrazy Tibora Červeňáka zdobí nově kancelář vedení města
Výstava Tibora Červeňáka slavila úspěch. Nečekal jsem to, přiznal hranický rodák