Můžete říci, co je hlavní myšlenkou této výstavy?

Chtěl jsem touto výstavou ve stručnosti představit to, co jsem dělal vlastně celý život. Ne že bych dělal nějaké veliké věci, ale tato výstava je spíše skromná, komorně zaměřená. V Hranicích mám rodinu, takže jsem přijal tuto možnost se touto výstavou lidem v Hranicích představit.

Vaše manželka pochází z Hranic. Máte i vy vztah k tomuto městu?

Vzhledem k tomu, že jsme spolu skoro šedesát let, tak jsem si vztah k Hranicím také vybudoval. Prochodil jsem okolí Hůrky nebo oblast kolem cementárny. Nejen, že jsem těmi místy procházel, ale také jsem je fotil a maloval.

Dlouho jste byl profesorem na Univerzitě Palackého v Olomouci. Jaké obory jste vyučoval?

Učil jsem třeba kresbu a dějiny a teorii umění. Patnáct let jsem také vedl katedru. Za totality jsem měl ze školy odejít, ale paradoxně se za mě přimluvili ti hlavní komunisti. Rektor, který jinak hodně sekýroval, se za mě postavil. Řekl tehdy: „Chcete vyhodit jediného chlapa, který něco umí?".

V Hranicích vystavujete svá díla současně s pracemi Bořka Šípka. Jak byste jeho díla ohodnotil?

Jsou exkluzivní, mimořádně estetická. Ovšem jde o pravý opak toho, co dělám já. Jeho díla jsou sice racionální a kultivovaná, ale není v tom lidské poselství. Je tam poselství krásy a ušlechtilosti, ale v takové sublimované podobě. Zatímco u mě to takzvaně „smrdí potem". (smích)

Vám je dnes 86 let. Dostanete se ještě k činnosti, které jste se věnoval celý život?

Bohužel, v poslední době už spíše jen likviduji ateliér. Jsem velmi šťastný, že ještě vyšla knížka o mé celoživotní tvorbě. Přitom stále ještě objevuji mnoho dalších věcí, které by tam mohly být. Ale to by vyšlo ještě na jednu další knížku.

O vaše díla je stále zájem, což dokazuje i tato výstava…

To je pravda, v tomhle směru ještě nekončím.