Jaký máte vztah k Hranicím, kde jste strávil velkou část dětství?

Ten nejbližší. Je to úžasný kraj. Řeka, nepříliš velké kopce. Když ale pojedete kousek dál, dostanete se do pořádných kopců. Do Beskyd, které jsou vlastně za rohem, se jezdilo lyžovat nebo za turistikou. Okolí Hranic je nádherná oblast.

Kde jste se v dětství v Hranicích nejvíce vyřádili?Kameraman Petr Čepický

Bydleli jsme v nejvyšším patře činžáku na ulici Jiřího z Poděbrad s výhledem přímo na rybník. Za rybníkem už končil celý svět. Tehdy tam nebylo nic z toho, co se tam nachází dnes. Jen pole, lesy a potok. Bylo to skutečně úžasně prožité dětství.

Na druhou stranu jste neměli takové vymoženosti, jako má dnešní mládež.

Díky tomu to bylo ještě lepší. Děti, které dneska sedí u počítačů, musíte pořád nabádat k tomu, aby šly na chvíli ven. Tehdy to bylo přesně obráceně. Vyřádili jsme se v létě i v zimě, když jsme na kopcích sáňkovali a na rybníku bruslili.

Slyšel jsem, že naposledy jste byl v Hranicích před deseti lety…

Jel jsem právě z nějakého jednání v ostravské televizi. Tehdy jsme shodou okolností měli pomaturitní sraz v Brně. Při cestě z Ostravy do Brna jsem si naplánoval, že se asi na dvě hodiny zastavím v Hranicích, projdu si město a trochu si zavzpomínám.

Která místa ve městě jsou pro vás těmi nejoblíbenějšími?

Samozřejmě ta starší hranická část. Zámek tady byl vždycky, i když dříve byl v dezolátním stavu. Podobně náměstí, které je dnes úžasně renovované. Už tehdy ale mělo město svoji poezii. Směrem k Bečvě a k sokolovně se toho sice tolik nezměnilo, celá část k cementárně a na Bělotín ale byla jiná. Ale člověk se pohyboval spíše tady mezi rybníkem a městem po dnešní třídě prvního máje.

Řekl jste, že Hranice pro vás byly místem pro úžasné dětství. To jste si uvědomil až s odstupem času, nebo už chvíli poté, co jste odjel z města?

Člověk si jako dítě spoustu věcí neuvědomuje, žije v tom denně a takové věci si uvědomuje až s jistým odstupem. Bylo to tak asi po ukončení vysoké školy. Za rodiči jsem jezdil už méně, přeci jen Praha je trošku z ruky. Asi v té době jsem si uvědomil, jak je krásný život na maloměstě.

Dokážete si představit, že byste v Hranicích žil i později?

Nevím, chtěl jsem něco dokázat a jít do světa. Ale ty návraty do Hranic byly vždycky krásné, člověk si i při vzpomínkách uvědomí, jak je to tady příjemné.

Je pro vás Praha ideálním bydlištěm?

Člověk si musel zvyknout. Praha je bez nadsázky opravdu jediné velkoměsto v České republice. S tím souvisí i trochu chaotické prostředí. Na druhou stranu, v době, kdy jsem v Praze začínal studovat, tam ve srovnání s dneškem chcípl pes. Později jsem měl na Starém městě malinký ateliér. Nádherné procházky, večer jste potkal na ulici pár lidí. Mělo to svoji poezii. Udělali jsme ale dobře, když jsme se v roce 2000 odstěhovali. Ty davy turistů, tlačenice a to všechno kolem už bylo k nevydržení. Celé to centrum města dostalo úplně jinou tvář.

Máte za sebou širokou řadu různých inscenací, filmů a her. Je pořád té práce tolik?

Myslím, že té práce bývalo více. Od roku 1992, kdy se rozdělila Československá televize, jsem na volné noze. Tvůrčí složky v televizi zůstaly jen v sekci publicistiky a zpravodajství. Od té doby se kameramani, režiséři nebo pomocní režiséři jen najímají na určitý pořad.

To asi není úplně ideální…

Není to jednoduché, ale když se člověk takzvaně dobře zajede, práce přijde. Někdy je jí tolik, že další nabídky musíte odmítat, což taky není dobře. Dnes už televize prošly generační obměnou. Jsou tam o jednu generaci mladší lidé, a ti rozhodují, jestli práci dostanete. Mají své kontakty a nezáleží příliš na tom, jestli jste dobrý, nebo ne. To je ale na dlouhé povídání.