Pavlína Senić: Nejraději poslouchám ticho

24. 10. 2007

PŘEROV - Stalo se již tradicí, že v týdnu před Dnem vzniku samostatného československého státu přijíždí do Přerova výjimečně nadaná sopranistka Pavlína Senić. Ta patří k nastupující generaci českých operních a koncertních pěvkyň.

Pavlína Senić patří k výrazným pěveckým talentům své generace. | Foto: Jan Čep

Příznivce vážné hudby svým pěveckým recitálem potěšila v Přerově už popáté, a to na svém úterním vystoupení v Městském domě. Jako hosty si pozvala klavíristku Ladu Jiráskovou- Bartošovou, tenoristu Jana Ondráčka a barytonistu Martina Matouška.

ROZHOVOR

Snila jste v dětství o kariéře zpěvačky?

O kariéře zpěvačky jsem nesnila, ale musím přiznat, že mě vždycky bavilo vystupovat a hlavně zpívat. Nějak se to skloubilo, a to zpívání bylo přednější než dělat jinou kariéru.

Zlato, které máte v hrdle je dáno genetickými vlohami, nebo dílem usilovného cvičení?

Děkuji, že můj hlas nazýváte zlatem v hrdle. Někdy mě ale zlobí. Především si myslím, že člověk musí dostat „materiál“ do krku a mít zajímavou barvu.

To je asi nejdůležitější. Když tohle máte, pak je zapotřebí mít talent a štěstí na spoustu jiných věcí. Musíte s tím talentem a barvou hodně pracovat, aby se otesaly. Je to stejné, jako když řezbář dostane nádherné, voňavé dřevo a záleží už na něm, jak ho zpracuje a jak se k němu chová.

Dá se ve vašem případě říct, po kom jste tento „materiál“ zdědila?

Myslím si, že umě je trochu znát jižanství mého tatínka, protože je Srb z Bělehradu. Možná, že tyto geny jsem získala právě od něj.

To vysvětluje nejen váš talent, ale i nezvyklé příjmení, na jehož původ jsem se chtěla zeptat.

Ano, příjmení mám po otci.

Jak o své hlasivky pečujete?

Nejlepší je spánek a voda. Především spánek je promě nejdůležitější. Když se špatně vyspím, hlas se mnou nemluví. Také se snažím vést dobrou pěveckou techniku a životosprávu.

Někdo třeba kouří, ale já se zakouřeným prostorám vyhýbám. Nemůžu si dát před vystoupením zmrzlinu a nedoporučují se ani oříšky. Jsou zpěváci, kteří se takovým věcem nebrání. Je to u každého jiné. Já však nejsem hýřivý člověk, který by chodil každý večer do baru, takže mnět akové ústupky nedělají problémy.

Někteří hudebníci si stěžují na špatnou akustiku sálu Městského domu. Vy jste zde vystupovala bez mikrofonu. Jak se vám zpívalo?

Je to tady skvělé. Strašně ráda sem jezdím. Letos to bylo už popáté. Samozřejmě rozdíl v akustice je, když je sál prázdný a když jej zaplní diváci. Jsem zde ale naprosto spokojená.

Zvuk se tady skvěle nese. Dají se tu dělat jak komorní věci, tak sólové. Myslím, že i velké těleso zde dobře vyzní. Mohu to posoudit, protože jsem v tomto sále měla třikrát koncert se sborem. V Přerově jsem moc spokojená.

Město se o nás velmi dobře stará. A když přijdou pánové Jan Vrba a Bohuslav Přidal, je to třešnička na dortu.

S kolegy, kteří se na koncertě objevili, jste vystupovala poprvé?

Ano, snažím se totiž program pokaždé měnit. Není to tím, že bych zanevřela na Irinu Kondratěnko, Leopolda Poldu či sbor. Chci však, aby každé vystoupení bylo pro diváky zajímavé.

Polovina lidí chce slyšet to, druhá zase něco jiného. Člověk se nemůže zavděčit všem, a proto se snažím dělat program pestrý, aby diváky nenudil a naopak zaujal.

Loni jsme tady měli třeba klarinetistu Jiřího Šlégla. Mým hlavním cílem je obměňovat obsazení, aby si každý přišel na své. S kolegy, kteří zde vystupovali, jsem studovala, ale ještě jsme spolu nekoncertovali. Měli jsme premiéru, jinak se samozřejmě potkáváme v divadle.

Mohla byste prozradit, jak vypadá příprava před samotným vystoupením?

Musím se rozezpívat a udělat akustickou zkoušku. Záleží také na tom, jak je hlas zrovna usazený, protože každý den to není stejné. Vždycky se ráno probudíte s trochu jinými pocity.

Je to stejné, jako když děláte sport. Musíte se rozehřát a rozcvičit, abyste mohla jít na výkon. Připravuji se doma, ale když mámv ystupovat s někým poprvé, nejdůležitější je, abychom se několikrát sešli.

Pak ta příprava spočívá v tom, abychom se sladili. Je to nezbytné. Něco jiného je, když s někým vystupujete velmi často. Na tento koncert, protože nejsme zvyklí spolupracovat, jsme hodně pilovali. Když člověk někam jede popáté, lidé vás už dobře znají a nemůžete to jen tak odbýt.

Jaké máte další plány ve své pěvecké kariéře?

Už jsem se naučila ve svých letech neplánovat a ty věci přijímat. Vím, že mě teď čeká představení Kouzelná flétna ve Státní opeře v Praze. Mám řadu sólových koncertů a hostuji v operetě Orfeus v podsvětí v divadle Josefa Kajetána Tyla v Plzni.

Mou velkou náplní je v současné době práce pro Nadační fond Kopretina. Ten se věnuje postiženým dětem a já jsem měla tu možnost stát se jeho patronkou.

Je to asi tak nejdůležitější, co mě v životě dosud naplnilo, protože děti mám strašně ráda. I když sama ještě žádné potomky nemám, ale snad to všechno stihnu.

Přála byste si, aby se jednou vaše děti vydaly ve vašich šlépějích?

Ne, tomu bych asi nebyla nakloněna, ale neodrazovala bych je. Je to však obor, který je v dnešní době velmi málo podporovaný.Kdyby si zpěv zvolily jako koníčka, to by mi tolik nevadilo.

Po vašem vystoupení bude Městský dům patřit 24. ročníku Československého jazzového festivalu. Je vám tento hudební žánr blízký?

Poslouchám velmi ráda i jiné hudební žánry.Neže bych si kupovala jejich hudební nosiče, ale vyslechnu si je moc ráda. Nejsem typ člověka, který by vnímal výhradně operu, ale když semělidé ptají, co nejraději poslouchám, tak odpovídám - ticho.