Odmalička jste inklinoval spíše k filmu než k hudbě. Dnes obě oblasti často komponujete dohromady. Vnímáte se více jako hudebník, nebo filmař?

Další třetinu času ještě dělám divadlo. A většinou se mi to v nějakých obdobích tak přirozeně střídá. Chvíli převáží jedno, chvíli druhé. Většinou to trvá tak čtyři roky. Teď jsem měl třeba dlouho hudební období. Na druhou stranu jsem v něm udělal hudbu k několika filmům, například k Protektorovi, takže se to vlastně prolíná.

V poslední době jste asi musel být hodně vytížený. Jak se vám to podařilo časově skloubit vydání nového hudebního alba Operace „Kindigo!“ a filmu Nic proti ničemu, který jde v těchto dnech do kin?

Od února do října jsem byl asi 10–12 hodin denně u počítače. Takže jsem vězněm svých hobby. Teď bych to rád skloubil i s životem, což znamená, že nesmím radši dělat nic.

Neříkáte si občas, že byste se měl zaměřit jen na jednu oblast a té se věnovat na sto procent?

Ne. Ani jednu z těch věcí neumím pořádně. Jsem třeba houslista i kameraman, ale v obojím technicky průměrný. Mám radši ten punkový přístup lehkou rukou. A v tom se dá řádit i „mezi-oborově“.

Co má fanoušek čekat od nové desky Operace „Kindigo!“? V čem navazuje na vaše předchozí alba a v čem je naopak jiná?

Na rozdíl od prvního alba „Čekání na robota“, které bylo hodně programované a takové domácky-teoretické, je tahle deska o hodně živější. Víc živých nástrojů i víc živelnosti vůbec. Za čtyři roky live hraní jsme se poučili, co je a co není mrtvé. A na rozdíl od druhé desky „Hastrmans, Tatrmans & Bubáks”, která byla celkem temná, je tahle nová zase celkem hodně veselá, až pitomá. V tom dobrém slova smyslu. Ale protože jsem s hudbou začínal v Hranicích jako Muzikant Králíček, někteří čtenáři si můžou pamatovat i tyhle moje staré písničky. Zčásti je to i malý návrat k podobné písňové formě. Delší texty, sloky, refrény, hodně zpěvu a veselí.

V Hranicích jste v minulosti s vaší kapelou příliš často nevystupovali­. Proč?

Nikdo nás sem zatím nepozval, to je jednoduché. Možná se tu o nás ani neví. V poslední době jsme tu pořádávali vždy hlavně akce pod značkou LÁHOR a byly spíš divadelní nebo DJské. Jsem rád, že se podařilo zachránit naše hranické hraní, neboť původně potvrzené vystoupení v Zámeckém klubu bylo zrušeno, aniž bychom o tom byli informováni. To mě mrzelo dvakrát. I díky tomu, že patřím mezi někdejší otce vzniku Zámeckého klubu, a je mi i líto, co se z něj kvůli jeho vedení bohužel stalo. Takže hrajeme na Staré střelnici.

Vaše hudba je hodně specifická. Těžko pro ni vybrat jeden konkrétní žánr. Můžete ji trošku blíže přiblížit vlastními slovy?

Je to electro-pop s nejrůznějšími výlety do podivných zákoutí hudby, včetně temných „alternativních“ vod. Můžete u nás slyšet ozvuky Kraftwerk, Underworld, Orbital, LCD Soundsystem, Cure, New Order, Joy Division, Shamen a dalších.

Jaké publikum chodí na vaše koncerty? Měli by se posluchači u vaší hudby bavit a brát ji s rezervou, nebo naopak vážně?

Publikum je totálně různorodé. Od mladých „trendařů“, kteří snesou pouze zvuk posledního půl roku, přes odrostlé technaře až po čtyřicátníky, kteří mají rádi Dunaj. Ale „vážno“ a „zábava“ přece nejsou věci, které by se vylučovaly. Myslím, že kombinujeme obojí. Na koncertech se lidi baví a doma si můžou poslechnout texty, které, myslím, o něčem hlubším jsou.

Proč jste se rozhodli pro společné turné se slovenskou kapelou Puding pani Elvisovej?

Nabídli se nám a je s nimi sranda.

Máte fanoušky také u našich východních sousedů?

Na Slovensku je to o něco masivnější než v Čechách. Tam když s námi z tisíce lidí na velkém koncertě třeba tři sta začne zpívat celé naše texty, tak se mi sevře hrdlo. (smích) A velmi dobře se nám hraje i v Polsku. Ale tam se tančí rovnou na cokoli. Za to my nemůžeme.