V Přerově po několikaleté pauze vystoupila legendární zpěvačka Pera Janů. Její koncert si nenechal ujít posluchači zaplněný sál.

ROZHOVOR

Vzpomenete si, kdy jste v Přerově vystoupila naposledy?

Začala bych asi tím, že mámstrašně moc ráda Moravu. Vzhledem k tomu, že zpívámod roku 1972, tak jsem za tu dobu byla v Přerově určitě mnohokrát.

Máte tady moc hezký sál. Tyto historické sály se mi líbí. Moderní haly mi nikdy nepřirostly k srdci.

Za svou pěveckou kariéru jste vystřídala různé hudební žánry. Který je vám nejbližší?

Moc ráda jsem zabrousila do každého žánru. Lákaly mě vždycky i nové věci. Mám takového člověka, který vymyslí nápad vždycky, když mám chuť vyzkoušet si nové věci.

Vymyslel například Gershwinovy melodie. Ta muzika je nádherná. Vymyslel ale také desku dvanácti písniček odměněných Oskarem. Jediné, co jsem za svou kariéru nevyzkoušela, je dechovka. A to asi ani nehrozí.

Vzpomenete si na své pěvecké začátky?

Zpívám sedmatřicet let a začínala jsem v legendárním divadle Semafor u Jiřího Suchého. To byla moje obrovská škola a dodnes na to ráda vzpomínám.

Máte nějaké nové projekty, které vás v současné době zaměstnávají?

Po osmi letech chystám novou desku, takže nyní prožívám tvůrčí období, což mě hrozně baví. Máme už pohromadě dvě třetiny repertoáru a půjde o úplně nové písničky.

Některé jsou i převzaté, jiné oprášené. Na některé se zapomnělo, a dostanou nový kabát. Myslím, že každý z posluchačů si přijde na své.

Chtěla bych desku vydat v říjnu, aby se nezamotala do toho zmatku kolem Vánoc. Deska se natáčí v Praze. Název zatím ale nemá. To je věcí vývoje a tvůrčího neklidu.

Jste velmi krásná žena. Mnohé ženy by vám mohly vaši vizáž závidět. Prozradíte, jak se udržujete?

Stojí to spoustu dřiny, odříkání a utrpení. Pravidelně cvičím pilates. To je taková úžasná sestava na zpevnění postavy. Cvičím už strašně dlouho, protože mám bohužel rodinné dispozice takové, že sama od sebe si váhu neudržím.

Chodím také do posilovny, a protože se sama nedonutím cvičit ruce a břicho, protože jde o nepříjemné cviky, mám na to trenéra. Ten na mě dohlíží. Honí mě a strašně dře.

Máte stále mnoho příznivců. Jste se svými fanoušky ve spojení?

Teď už to není tak horký, protože všichni ti, kteří byli ve fanklubu, už vyvedli děti a dnes mají úplně jiné starosti. Takový ten základní kádr tvoří fanoušci, kteří se stali opravdu mými blízkými přáteli a patří už do mého života. Těch je asi pět.

Zbytek potkávám různě po akcích. Když mě navštíví, tak mi musejí říct: „Hele to jsem já“. Po těch letech se už samozřejmě nepoznáváme.

Máte nějaký sen, nesplněné přání?

Osud mi nadělil tolik, že se mi sny naprosto přeplnily. Vyzkoušela jsem si všechno. Zpívala jsem třeba Gershwina se symfonickým orchestrem Českého rozhlasu v Rudolfinu. To byl jeden z těch překrásných zážitků. Teď už si jen užívám, že to ještě všechno trvá, a soudě podle vyprodaných sálů, že lidi ještě zajímám. Co víc by si člověk mohl přát po těch 37 letech?