Předchozí
1 z 3
Další

Vaší domovskou scénou je nyní Divadlo na Vinohradech. Působila jste i v Národním divadle. Když na základě své zkušenosti tyto dvě scény porovnáte, najdete rozdíly?
Najdu. Když jsem hrála v Národním divadle, tak jsem byla mladá, teď už jsem stará. To je zcela zásadní rozdíl. Ale na Vinohradech se cítím o to lépe, že jsem starší. Člověk si toho považuje. Ne, že bych si angažmá v Národním nepovažovala, ale stáří vás přivede k větší pokoře.

V březnu bude mít premiéru hra Fanny a Alexander podle filmu Ingmara Bergmana. Velké drama, konflikt dobra a zla. Máte radši dramata, nebo komedie?
Dramata hrávám hodně a komedií bohužel méně, než bych si přála. Mám ráda komedie, když se diváci řehtají. Párkrát se mi to poštěstilo. Ještě nedávno jsme v Divadle Ungelt hráli komedii Mezi úterým a pátkem, to byla velmi dobrá komedie, diváci se u ní bavili. Odehráli jsme skoro sto repríz. To mě těšilo.

Scénou, na níž jste začala působit už před pěti lety, je zmíněné Divadlo Ungelt. Tam teď hrajete Marlene Dietrich v představení Miss Dietrich lituje. Myslíte, že máte s touto slavnou herečkou něco společného?
To bych ráda. Myslím, že to byla výjimečná osobnost a skutečná hvězda v tom nejlepším slova smyslu – nesmírně vzdělaná, kultivovaná, pracovitá, znala spoustu jazyků. Tu dřinu, kterou celý život podstupovala proto, aby bavila lidi, lze jenom obdivovat. Nevím, kdo by se s ní dnes mohl měřit.

Bohužel neskončila moc dobře…
To je problém toho, jak máte zkomponovanou rodinu. Jestli vás rodina na vašem konci podrží. Co musí obětovat, aby vás podržela… A to je velmi individuální. To je i příběh té inscenace. Na začátku se lidé výborně baví, ale postupně se identifikují s tím velikým problémem, a začnou ho prožívat. A to je dobře.

Jaké divadlo vám vyhovuje jako divačce?
Do divadla chodím na kamarády. Bez ohledu na fakt, jestli je to ve velkém divadle, nebo v malém, v bulvárním… Nedávno jsem viděla kamaráda Mílu Mejzlíka hrát v Plzni Šumaře na střeše – geniální! Viděla jsem Mariana Rodena, který recitoval nesmírně těžké texty z Bible a německou poezii do Mozartovy hudby fámózně zahrané Českou filharmonií. To jsem si i poplakala a nebyla jsem v hledišti jediná. Krásné to bylo.

Původně jste chtěla studovat režii, nikoli herectví. Zkusila jste si ji někdy?
Zkusila. Ale už bych to zkoušet nechtěla. Zažila jsem v životě mnohé a nemusím opakovat všechno.

A nemáte tendenci mluvit režisérovi do práce?
Proč? On je za inscenaci zodpovědný. On má vědět.

Nereptáte, ani když s ním nesouhlasíte?
Jak nesouhlasíte? Na to už jsem dost stará a zkušená, abych věděla, že je blbost nesouhlasit s režisérem.

Vaše filmografie je hodně dlouhá a bude mít i pokračování. Letos by mělo mít premiéru drama Žáby bez jazyka. Můžete o něm něco prozradit?
Je to opravdu drama. Není v něm ani náznakem nic legračního. Teď budeme dělat postsynchrony, tak jsem sama velice zvědavá, jak to dopadlo. Myslím, že jsme se všichni plně odevzdali do rukou režie (režisérkou filmu je Mira Fornayová – pozn. red.), takže nikdo z nás nemá představu, co jsme vlastně vyvedli.

Drsné to bylo i při natáčení. Všechny postavy mají napsáno na čele, že jsou drsné. Není to nic laskavého, ale člověk se drží toho, že takovou postavu hraje proto, aby v člověku vyvolal touhu být laskavý, a ne se připodobnit k tomu špatnému. Proto jsem do toho šla.

Já osobně mám moc rád komedii Hodíme se k sobě, miláčku? z roku 1974. Vašimi hereckými partnery tam byli třeba Vlastimil Brodský, Josef Bláha, Jana Brejchová. Jak se vám s nimi hrálo?
Výborně! Vždyť to byly herecké majáky. Filmové herectví uměli špičkově. Od nich mohl člověk opisovat. Koukat, jak to dělají.

Kdo vám byl ve filmovém herectví učitelem?
Úplně na začátku při natáčení komedie Utrpení mladého Boháčka to byla třeba Stella Zázvorková. Já jsem byla úplná novicka. Neuměla jsem se ani odlíčit. Vůbec jsem netušila, co to je filmovat. A měla jsem štěstí na lidi, kteří mě to velmi laskavě naučili. Jednak to byl geniální režisér František Filip…

Dobrý režisér vás takzvaně udělá, když ho poslechnete. Rozumí své práci. Také jsem měla štěstí na partnery – na Pavla Landovského a Stellu Zázvorkovou, kteří mi radili třeba jenom očima. Od nich se člověk nejvíc naučil takovému zvláštnímu soustředění. Oni si mezi záběry normálně povídali, ale přitom byli soustředění na to, co se bude dít za chvíli, na tu práci. To bylo poučné, mimo jiné.

Když se ještě vrátíme k filmu Hodíme se k sobě, miláčku?, vy jste tam měla roli takové pragmatické, samostatné ženy. Vaše cesta životem svědčí o tom, že i vy jste hodně samostatná žena. Je to tak?
Ano, to jsem.

Mám pocit, že hodně samostatné a energické ženy muže odrazují. Co myslíte?
Řekla bych, že dnešní muže asi ano. Já jsem ve svém mládí neměla pocit, že bych muže odrazovala, spíše naopak. Dnes jsem pouhý pozorovatel, nikoli přímý účastník těchto dějů, ale zdá se mi, že jsou chlapci takoví trošku pohodlnější. Nechci se jich dotknout, určitě ne všichni.

Na čem by měli zapracovat?
Rozhodně na zodpovědnosti. A ta není pohodlná, že?

Vychovala jste dvě děti. Máte z nich radost?
Mám. Velkou.

Když jsme se bavili o Marlene Dietrich, říkala jste, že záleží na tom, jak si to v rodině nastavíte. Můžete se na ně spolehnout?
To doufám. Zatím to funguje a věřím, že to tak bude i nadále.

Máte sedm vnoučat. To musí být náročné, dělat babičku tolika dětem…
Ano. Suše odpověděla ano. Dnes je vysvědčení (rozhovor se uskutečnil na konci ledna - pozn. red.), tak si to spočítejte. Nejméně tři přijdou s tím papírem: „Hele, babi!“

Věnujete se jim i tak, že spolu jezdíte na výlety, na dovolenou?
Ano, to se snažím. To mě baví… Já jsem nerada zodpovědná. Jak jsem předtím říkala, že by muži měli být zodpovědní, tak já jsem zodpovědná nerada. Ne, to prosím ne. Nikoho nedoučuji, i když to by také musel někdo chtít. Ale vnoučata mi dávají velikou radost a energii.

V mládí jste závodně plavala. Plavete ještě?
Velmi málo.

Co pro vás v životě znamenal sport?
Vyrostla jsem v přesvědčení, že sport je dobrý. Jakýkoli pohyb je správný. Nejen správný, ale že je to potěšení. Mám ráda pěší túry, lyžování, kánoi…

Jezdíte na vodu?
Asi před čtyřmi roky jsem ještě byla na vodě. Syn mě vzal s sebou.

Dočetl jsem se, že vaším koníčkem je chov anglických buldoků. Co si pod tím mám představit?
Dva až tři jsem doma mívala, teď zbyl jeden, a přemítám, jestli mu pořídím kamaráda, nebo ne. Protože není do chovu, tak nemůže mít potomky. Z hlediska vzhledu je sice dokonalý, ale má zdravotní problémy a to není dobře. To by bylo nečestné vůči těm, kteří by si od vás takového pejska vzali. Vždycky jsem měla psí kluky a teď možná budeme mít holku.

V posledních letech jste se objevila v několika seriálech, například Policie Modrava, Labyrint, Tátové na tahu, Profesor T. nebo Specialisté. Co říkáte na dnešní seriálovou produkci?
To je, jako kdybyste se mě ptal, jaký je rozdíl mezi seriálem dnes a před čtyřiceti lety. Tenkrát byl seriál mladý. Dnes už je to starý žánr, který se seká na množství. Tenkrát se vypracovávaly postavy, jejich psychologie, situace. Dneska to frčí. Kdyby tomu tvůrci věnovali tolik péče, tak by nemohli vyprodukovat tolik hodin vysílání.

Píšete si deník, který po sobě nečtete. Kolik toho denně zapíšete? Zapisujete v bodech, nebo líčíte detailně situace, citujete, co kdo řekl?
Jak kdy. Buď zapisuji jenom body, kterým by člověk asi stejně po roce nebo dvou nerozuměl – když to není vysvětlené v kontextu, asi by to nedávalo vůbec žádný smysl – nebo popíšu, co se stalo. Je to pro mne taková terapie. Zapíšu a hodím to za hlavu. Není to nic, na čem by stál svět.

Plánujete vydat paměti?
Ne. Myslím, že paměti jsou velmi komplikovaná věc. Buď se člověk musí vydat cestou spotřebního přístupu, anebo cestou složitosti, a musí si položit otázku, kdo by to měl číst a proč by to měl číst. Myslím, že když si člověk pravdivě odpoví, rychle od toho úmyslu upustí.

Regina Rázlová Narodila se 16. července 1947 v obci Brná. Vyrůstala v Ústí nad Labem, později v Praze. Jejím otcem byl pozdější první předseda vlády České socialistické republiky Ing. Stanislav Rázl. Kromě vrcholového plavání se od dětství věnovala fotografii a lákala ji filmová režie, vystudovala Střední průmyslovou školu filmovou v Čimelicích a DAMU.

V letech 1972–78 byla členkou souboru Divadla E. F. Buriana. Poté se stala členkou hereckého souboru Filmového studia Barrandov a v témže roce začala hostovat v Národním divadle, kde v roce 1980 získala stálé angažmá. V současnosti hraje v Divadle Ungelt.

K nejznámějším filmům, v nichž účinkovala, patří Utrpení mladého Boháčka (1969), Hodíme se k sobě, miláčku? (1974), Parta hic (1976) nebo Kolja (1996). Poslední roli zatím ztvárnila také v dramatu Žáby bez jazyka, který bude mít premiéru letos.

Regina Rázlová byla manželkou herce Petra Štěpánka a později herce Petra Olivy. Má syna Lukáše a dceru Adélu. Je babičkou sedmi vnoučat. V roce 1999 se provdala za architekta Jindřicha Santara, který v roce 2013 zemřel.