„Doma je vždycky radost hrát. Publikum složené převážně z rodiny a přátel nikdy nezklame. Je to pro mě jedna z mála možností se do Hranic vracet a díky Staré střelnici třeba prarodičům ukázat „co on ten vnouček tam v tej Praze dělá?"“ prozradil Daniel Možnar.

Takže, jaká je tedy odpověď? Co nám z Prahy talentovaný herec přivezl? Hned na úvod je potřeba si přiznat jednu věc, děje více než dvouhodinové představení příliš nenabízí. O nějakou propracovanou dramatickou zápletku ale ve hře zkrátka nejde, to muselo obecenstvu na Staré střelnici dojít již po prvních deseti minutách.

Pak už bylo na každém divákovi, jak se s pomalým tempem a Čekáním na Mickey Rourka popasuje. Do hlavy se tak postupně zarývaly spíše jednotlivé výjevy. Mezi ty nejvtipnější jistě patřil tenisový zápas, ve kterém se ústřední dvojce obešla bez míčku i bez raket, a vystačila si s pouhým luskáním prstů.

Párky místo doutníků

Nespornou poetiku v sobě pro změnu neslo prvorepublikové pokuřování doutníků v kavárně. Jen místo doutníků měli herci k dispozici párky a luxusní kavárnu nahradila levná kantýna.

Hlavní herecké duo celé představení bez problémů odtáhlo od začátku do konce. Mezi Danielem Možnarem a Rostislavem Trtíkem to na jevišti zkrátka fungovalo na jedničku a postupně budující se „parťákovství“ jim tak člověk snadno uvěřil.

Koncept hry založený na tom, že dva herci čekají na castingu na režiséra, který stále nepřichází, jim navíc nabízel jedinečnou možnost vystřihnout si několik výstupů z legendárních divadelních her či snímků, na nichž mohli na plno ukázat svou hereckou univerzálnost.

Bylo to dobré, plné emocí, hodnotil divák

Dan Možnar si tak s chutí hodil například postavu Bolka Polívku ze hry Šašek a královna, jeho herecký kolega se zase mimo jiné převtělil do děsivého Rudolfa Hrušínského jako pana Kopfrkingla.

„Ačkoliv absurdní divadlo moc nemusím, tak myslím, že to bylo dobré. Hlavně plné emocí. Nejvíc se mi asi líbilo, když herci předváděli slavné scény z jiných děl,“ zhodnotil divák Jiří Kolář.

Přes výraznou komediální složku v sobě ale Čekání na Mickey Rourka neslo také smutek. Smutek z nedocenění, smutek z nepochopení a nedostatečné seberealizace, a z toho, jakých věcí je člověk schopen, mnohdy jen proto, že je nešťastný.

„Je to jako život. Taková tragikomedie. Nebo spíš komitragédie. Absurdní drama. Jako v životě, zažijeme spoustu komických a absurdních situací, často založených spíše na negativních podnětech. A jak v životě spěcháme a čekáme, často na nemožné, často, než se dočkáme, je už pozdě. A stojí nám to za to?“ okomentoval vyznění hry Daniel Možnar.

Asi je to pravda. Nicméně, my už zase čekáme. Na to, co k nám Daniel přiveze příště. Jedno je ale téměř jisté již teď, zase to bude něco originálního. 

autor: David Král