Po každé improvizaci následoval výbuch smíchu. Během rozhovoru v šatně ale Marcus Miller zvážněl. Každou větu prokládal ztlumeným sólem na basu, kterou ani na okamžik nepustil z ruky.

Rozhovor

Jste v Přerově poprvé? A jaký máte vůbec z Česka pocit?

Ano, ještě jsem tady nehrál. Několikrát jsem ale vystupoval v jazzovém klubu v Praze. Taky jsem na jednom ze svých projektů spolupracoval s pražským symfonickým orchestrem.

Máte vůbec čas si na koncertní šňůře prohlédnout město, ve kterém hrajete?

Většinou přijedeme odpoledne, v noci hrajeme a ráno odjíždíme. Takže z Prahy znám dobře jenom velmi malý kousek – cestu z hotelu na vystoupení. A stejně tak je to i v Přerově.

Na podiu často střídáte basu s klarinetem a dalšími nástroji. Na co všechno hrajete a který nástroj je vám nejbližší?

Baskytara. Ale první, na co jsem začal hrát, byl klarinet. Pak saxofon, to je podobné. Na piano – na to hrál můj otec – a pak taky na bubny. A na kytaru.

Co vaše čtyři děti? Zdědily po vás hudební talent?

Máme dva kluky a dvě holky. Starší kluk hraje na piano, mladší na basu. Obě holky zase na flétnu, a ta mladší i na kytaru.

Jak jsou vaše děti staré?

Kluci 21 a 19 a holky 17 a 16.

Zbývá vám čas na rodinu a na děti, když jste pořád na cestách?

Jo, docela hodně. Hlavně když byly děti malé – to jsem tolik koncertů neměl. Věnoval jsem se produkci, filmům a věcem, u kterých zůstáváte na jednom místě. Až jak byly starší, začal jsem cestovat. Už mě tolik nepotřebují, ale jsem s nimi pořád ve styku.

Jak vzpomínáte na spolupráci s Milesem Davisem?

Začal jsem s ním pracovat, když mi bylo jednadvacet. Byl jsem v New Yorku a on mi zavolal, tedy nechal mi zprávu, ať mu zavolám. Já jsem nevěřil, že je to on. Zavolal jsem a ptal jsem se: Je to vážně Miles Davis? A on mi řekl: „nahráváme a potřebuju tě za dvě hodiny v nahrávacím studiu“.

Projekt Tutu Revisited, s nímž jste přijel i do Přerova, navazuje na vaši spolupráci s dnes již zesnulým trumpetistou a zakladatelem několika jazzových proudů Milesem Davisem v roce 1986. Můžete ho trochu přiblížit a popsat, v čem je ten hlavní posun oproti původnímu albu?

Hrají v něm velmi dobří mladí muzikanti. Někteří z nich v té době ještě ani nebyli narození. Přinesli nové talenty, novou energii, novou mentalitu. Je pěkné slyšet melodii, kterou jste slýchali, ale energie je jiná.

Byl na začátku nápad udělat Tutu Revisited, a nebo jste měl nejprve skupinu muzikantů, s nimiž vás tento projekt napadl?

Nápad byl první. V Paříži dělali velkou přehlídku věnovanou Milesovi a její režisér řekl, že by chtěl Tutu jako její součást. Miles neměl rád takové věci, jako dívat se zpět do minulosti. Chtěl jsem to udělat tak, aby s tím byl Miles spokojený. Rozhodl jsem se najít mladé muzikanty, protože Miles miloval objevovat mladé talenty. Takže projekt mě přivedl k nalezení skupiny… A teď rozumím tomu, proč měl Miles tak rád mladé muzikanty, je to úplně odlišná zkušenost.

Jak dlouho už hrajete s kapelou v této sestavě?

Je to asi rok. Ta Paříž měla být naše jediné vystoupení, a pak to mělo skončit. Ale byli jsme v Koreji, Japonsku, Evropě, USA, znovu v Evropě…

Na které lidi, se kterými jste během své kariéry spolupracoval, rád vzpomínáte?

Rád jsem spolupracoval s Milesem… A také se saxofonistou Davidem Sanbornem, pak se zpěvákem R´n´B Lutherem Vandrossem, s Arethou Franklin…

Teď to trochu odlehčíme. Jaké je vaše oblíbené jídlo?

Jídlo.. Nevím, nic mě nenapadá (smích). Včera jsem měl smoothie, to je koktejl z manga, banánů, jahod… tak třeba to.

Oblíbený sport?

Basketbal, ten hraju pořád.

Zamilovaný zpěvák?

Luther Vandross.

Knížka?

Guns, Germs and Steel. (Pozn. red.: doslova – Zbraně, bakterie a ocel – česky vyšlo jako Osudy lidských společností – Střelné zbraně, choroboplodné zárodky a ocel v historii. Autor Diamond Jared dostal za knihu Pulitzerovu cenu.)