Vy jste to vyšetření asi zažil. Přišlo vám v tu chvíli tak vtipné?
Toho vyšetření se hrozně bojíte, protože jste připraven na to, že to bude bolet. Samozřejmě jsem měl strach, ale pak nastane úleva. Když to máte za sebou a pan doktor tam nic nenajde, tak jste v jakési euforii, že jste to hrdinsky absolvoval.

Příběh spěje k happy endu, ale nakonec je vše trochu jinak.
To jste hodný, že to neprozrazujete…

Máte rád dobré konce, nebo radši ty ze života, které jsou většinou tak trochu nahořklé?
Já myslím, že každý by chtěl hezký konec. Všeho. Happy end je osvobozující. Ale v životě to tak není, a tak já volím takovou cestu mezi. Problém konce života, důchodu a stárnutí už jsem si prodělal ve Vratných lahvích, kde byl také člověk nahrazen strojem. Podobně jsem to řešil i tady. Ale Smrček není úplně odstrčen, je mu nabídnuto místo jiné, i když je to taková náplast.

Ve vaší knížce strážce nádrže Jiří Smrček naoko hledá svého nástupce. Napadlo vás někdy hledat nebo vychovávat svého nástupce?
Já si myslím, že jsem v obou dětech vzbudil nějakou touhu po tvorbě. Jak Honza, který je režisérem, tak Hanka, která píše knížky pro děti, to možná ode mne trošku převzali.

Vaše kolegy v Divadle Járy Cimrmana, kterým jste v nové knize mimo jiné také věnoval několik řádků, občas nahrazují jejich děti. Váš syn na to mít čas nebude. Že by do toho šel vnuk?
O tom jsem tedy neuvažoval. I když tuhle mi syn Honza říkal, že je zvláštní, že jsem ho nikdy s tou nabídkou neoslovil. Že by tam možná obstál.

A proč jste to neudělal?
Já nevím… K těm dvěma synovským náhradám jsme sáhli proto, že oba ti synové byli herci. To je asi ten důvod.