Lukáš Sedláček: Blízkým lidem píšu do kytar vzkaz nebo báseň

Zdroj: Deník / František Berger

Po absolvování stavebního učiliště Sedláček nastoupil na dnes již proslulou houslařskou školu v Lubech, později přesunutou do Chebu.

„Byla to jediná škola na kytary, kde jsem se mohl naučit základy řemesla a zároveň získat maturitu. Navíc mi Luby voněly dobrodružstvím a zkušenostmi,“ vysvětluje. A tak opustil rodný kraj.

„Vzdálenost léčí a tříbí vztahy, učí samostatnosti,“ má jasno kytarář. Do Olomouce se vrátil po osmi letech.

V pronajaté dílně v Hodolanech vyprodukuje zhruba deset kytar za rok. Převážně na zakázku.

Zdroj: Deník / František Berger

„Zafinancovat kytaru, která vyjde třeba na tři tisíce eur, je pro většinu malých výrobců těžké. Naštěstí už za ty roky vím, o jaký typ je zájem i bez zakázky, takže ročně vyrobím i dvě kytary navíc,“ prozrazuje.

Tvorba nového nástroje, od rešerší přes rýsování a výrobu forem po samotnou stavbu trvá průměrně osm týdnů. „Improvizaci se snažím vyhýbat,“ zdůrazňuje.

Zdroj: Deník / František Berger

Lukáš Sedláček kupuje materiál hlavně přes internet ve specializovaných obchodech a pilách ve Španělsku, Itálii, Rumunsku či Německu.

„Mé nejoblíbenější dřevo je borové, ale na výrobu nástrojů nejčastěji používám dolomitský smrk, honduraský mahagon, různé druhy palisandrů,“ přibližuje.

Blízkým lidem do kytary připíše vzkaz či báseň. Poezii se věnuje dlouhodobě. Svoji tvorbu publikuje převážně časopisecky, v roce 2017 vydal sbírku s názvem Stará Víska.

Zdroj: Deník / František Berger

Loni byl olomoucký výrobce kytar, mandolín a ukulelí dokonce nominován na Cenu Václava Buriana za básnickou tvorbu.

„Bylo to šokující. Čtení před publikem i dalšími skvělými básníky a spisovateli jsem si užil,“ vzpomíná milovník poezie, který má blízko rovněž k fotografování nebo četbě. Paradoxně na kytaru nehraje.

„Nemám čas ani chuť. Ale naučil jsem se pár jednoduchých skladeb na irskou flétnu, tak si občas fouknu. Je to výborné dechové cvičení.“