O regálech plných flakonů s parfémy, lahviček se séry a kelímků s anti-aging krémy, jak je vidíme dnes, se během normalizace v 70. a 80. letech nikomu ani nezdálo. Jenomže ženy a dívky se chtějí líbit a být krásné za všech okolností. Nedostatky na trhu zastoupily šikovnost, zručnost a vynalézavost. A kdo by tehdy tušil, že po některé značce sáhneme i dnes, v době, kdy bude výběr stokrát větší…

Věčně něco nebylo

Co jsme tenkrát, před revolucí, vlastně mohly sehnat? Na to vzpomínají nejenom maminky, ale také jejich dcery. Máme svědectví i těch žen, které stály za pultem s tenkrát velmi skromnou kosmetickou krásou. Jitka Doušová, která v 80. letech krátce po vyučení začala prodávat v plzeňské drogerii, vzpomíná na tehdejší tzv. horké zboží: „Věčně nebyla zubní pasta, toaletní papír a také dámské hygienické vložky. Lidé si nás často předcházeli v naději, že jim něco z toho seženeme. Jeden hezký muž mě dokonce v tramvaji balil kvůli zubní pastě.“

Jí osobně se dnes navzdory široké nabídce nejvíce stýská po šeříkovém mýdle a konvalinkových živých květech „zakletých“ v malé lahvičce.  Dnes se tomu divíme, ale tenkrát to byl hit, i když z něj leckoho rozbolela hlava.

„Už v době mého dětství jsem díky mamince vnímala kosmetiku jako důležitou součást života ženy,“ říká Zuzana Heralová, která je ročník 1975. „Na vaně stával březový šampon, ale občas se objevila i Schauma, která byla velmi vzácná a nedostatková. Mamka ji mívala od sousedky z Tuzexu,“ dodává. Lesk vlasům vracela octová voda nebo kopřivový odvar a podle typu jste si mohli vybrat žloutkový šampon (na suché), kopřivový (na mastné), březový (univerzální) nebo heřmánkový (pro blondýny), to byla základní nabídka.

Velkým hitem předrevoluční doby pak byly „jablíčkové“ šampony. Nezáleželo ani tak na kvalitě jako na vůni a ženy se kvůli nim celou noc kodrcaly v autobuse do Budapešti a ospalé pak pobíhaly po tamějších drogeriích, jen aby je měly.

Vlasům šlo kolikrát o život

Jediný stylingový přípravek, který jste tehdy mohly koupit v drogerii, byl lak na vlasy. Bez Lybaru nebo Taftu se ženy neobešly, zvláště v období, kdy trendy vytvářely hřebeny tupíráky a nosil se účes, kterému se říkalo helma. Krusta byla zaručena a vydržela zátěž dne. „Maminka měla na lak takové udělátko s gumovým balonkem a skleněnou trubičkou jako rozprašovačem. Lak se do ní naléval z velké litrové skleněné lahve opletené plastovu síťkou,“ pamatuje si Zuzana. Speciální vosky a gely, jak je známe dnes, tehdy neexistovaly. Účel univerzálního tužidla však spolehlivě plnily pivo nebo cukrová voda. 

„Čas od času k nám chodívala babička na trvalou, kterou jí dělala mamka. Babička vždycky přinesla krabičku „Studená vlna“ a malou lahev becherovky, aby si spolu mohly dát štamprličku. Býval z toho obřad na půl dne,“ vzpomíná Zuzana Heralová, nyní novinářka.

Zachtělo se vám nové barvy na vlasy? Museli jste nejdříve zajít do drogerie koupit barvu, například Palette Colour, která stála okolo 10 korun. Kadeřnice vám ji pak bez námitek aplikovala. Většina žen si však s barvením pomohla sama, někdy se strašlivými následky. Blondýnám pak stačil obyčejný kysličník, po kterém ale často zbyly jen smutné roztřepence zničených vlasů. Starší dámy naopak sázely na přeliv, chtěly být elegantní, tedy s fialovým nádechem na šedinách. Takřka všechny ženy ale milovaly prstýnkovou trvalou, která tehdy letěla. Co na tom, že všechny vypadaly stejně, tak trochu jako pudlík. Móda je móda.

Kdy měli Jan Hrušínský a eurokomisařka Kateřina Konečná první džíny?

Líčení stylem, co dům dal

Ačkoli dnešní výrobci tvrdí, že se žádná žena bez řasenky neobejde, ty československé to bravurně zvládly i bez ní. Pravda, trochu starostí s nabarvením řas přece jenom bylo. Šlo o to, dostat černou barvu na řasy. Jakoukoliv a jakkoliv. Na oči se používala maskara v krabičce z Polska. Tuhá černá nebo hnědá barva se ředila tak, že se do ní plivlo a následně se roztírala kartáčkem na řasy. Malinkým hřebínkem se pak dílo krásy rozčesávalo. K rozdělení slepených řas (říkalo se jim chroustí nožičky) se dal využít i špendlík nebo jehla. Když už nebylo kde brát, přišel na řadu krém na boty a kartáček na zuby.

Před rokem 1965 se v Československu dala koupit jedině zahraniční dekorativní kosmetika, a to značky Max Factor. Byla ale dost drahá a těžko dostupná. Pak u nás pod taktovkou Ústavu lékařské kosmetiky vznikl dermacol, silně krycí make-up, určený původně pro překrytí těžkých vad na tváři, jako je například tzv. oheň.

Na obličeji sice dermacol vytvořil masku,ale co na tom - přirozený nebo zářivý vzhled pleti v té době nikdo neřešil. Ostatně první česká vizážistka Olga Knoblochová, která stála u jeho zrodu, na něj dodnes nedá dopustit. Licenci na tento make-up dokonce koupil v roce 1969 Hollywood. „Už holky na střední v sedmdesátých letech ho používaly. Některé spolužačky to ale přehnaly a pak vypadaly, jako kdyby strčily obličej do mouky,“ směje se Světlana Louženská, která v té době pracovalav pražském obchodním domě Kotva. 

Normalizační ceník:
Výživný mandlový krém, AB kosmetika – 13 Kčs
Kolínská voda 4711 – 11 Kčs
Barvy - Clarin – 5 Kčs
Březová voda – 9,16 Kčs
Březový šampon – 6 Kčs
Suchý šampon – 11 Kčs
Lybar, lak na vlasy – 19 Kčs
Maryna, krém - 2,40 Kčs
Indulona – 2,30 Kčs
Konturovací tužky na obočí – 1 Kčs
Krém Astrid – 8,50 Kčs
Heřmánkový krém – 2 Kčs
Světlana, bělicí krém – 6,50 Kčs

FRANTIŠKA TĚŠÍNSKÁ