Kliknutím zvětšíteKdyž Milan s Evou poprvé vstoupili do svého nového bytu, byli v šoku. Všechny stěny byly polepené jasně červenou tapetou. „Hned nám bylo jasné, že musí pryč,“ vzpomínají. Psal se rok 1987 a mladí manželé měli štěstí, protože získali podnikový byt na jednom z brněnských sídlišť. Příští měsíce věnovali jeho zvelebování, ačkoli jim vlastně nepatřil. Pracné strhávání papírových tapet bylo jen prvním krokem, dalším bylo odstranění linolea v předsíňce s kuchyní.
„Nevadilo nám spát na matraci, bohatě stačila kuchyňská linka a kempinkové skládací židle, dokud jsme na stěny nenatáhli štuk, abychom mohli vymalovat, a nenalepili na podlahu korek,“ vypraví Eva. Známí a rodiče prý kroutili hlavou, proč se pouštějí do zbytečných oprav. „Navíc amatérsky nanesený štuk dlouho nevydržel,“ podotýká Milan.
Rozčarováním skončilo pořízení prvního kusu nábytku – tehdy oblíbeného kulatého jídelního stolu. Ukázalo se totiž, že v úzkém prostoru kuchyně zabírá spolu se židlemi moc místa. „Tahle lekce byla docela užitečná,“ hodnotí zpětně Milan. „Odradila nás od masivních kusů nábytku a přijatelným a tehdy relativně dostupným řešením se pro nás staly skříňky sektorového Universalu.“
Sektor vládne všem
Je s podivem, že byty v prvním paneláku, který vyrostl v pražských Ďáblicích v roce 1953, měly velkorysých sto metrů čtverečních. O dvacet let později se obyvatelé sídlištních bytů, jejichž masová výstavba nabrala tempo v časech normalizace, museli spokojit s prostorem mnohem menším, a hledali proto variabilní nábytek, kterým se daly zařídit.
Nekorunovaným králem obývacích, dětských a studentských pokojů, ale i kanceláří a pracoven se stal stavebnicový nábytkový systém řady U-101, všeobecně známý pod názvem Universal. Ovládl český trh s nábytkem na téměř tři desetiletí a stal se nejrozšířenějším poválečným sektorem. Do života lidí vstoupil v roce 1971, jeho výroba pak byla ukončena na sklonku devadesátých let. Profesor Jindřich Halabala, tvůrce slavné sektorové sestavy, myslel na všechno. I proto byl tento nábytek pro svou skladebnost a univerzálnost logickým řešením pro minimalizované prostory typizovaných panelových bytů.
S nápadem na modulové sestavy, z nichž si každý může podle potřeby složit úložné skříňky, přišel už ve dvacátých letech minulého století architekt Jan Vaněk. Jeho nábytek byl celodřevěný a kvalitně zpracovaný, což se o normalizačním sektoru zdaleka říci nedá.
UP Rousínov vyráběl Universal ve čtyřech sestavách: dva obývací pokoje, ložnice a studentský pokoj. Obsahoval otevřené, prosklené a uzavřené díly a dílcové prvky, z nichž bylo možno sestavit pracovní místa různého tvaru a velikosti, dále desky na obložení stěn a drobné doplňky – poličky, zásuvky, sokly apod. Čtyřicet skříňkových a třicet dva doplňkových dílů umožňovalo velké množství kombinací. V době vzniku byla řada U–101 srovnatelná s evropskou produkcí, jenže kvalita šla postupem času rapidně dolů, hlavně kvůli výrobním úsporám. Kvůli socialistickým úsporným inovacím začaly být používány levnější materiály, méně kvalitní kování či úchytky a přírodní dýhu nahradily levnější povrchy.
Kovral, umakart a obývací stěny
Společně se sektorovým nábytkem si masovou oblibu získaly mohutné nábytkové stěny. Musel je mít každý, byť se do nevelkých pokojů s nízkým stropem příliš nehodily. Do velkého solitéru se spoustou vitrín pro reprezentativní rodinné předměty býval zabudován televizní přístroj. Nabídka na trhu byla omezená, odborníci se shodují, že jednou z nejkultivovanějších co do tvaru, detailů i použitého materiálu byla sestava Oslava podle návrhu Jaroslava Šmídka.
V obývacím pokoji také nesměly chybět sedací čalouněné soupravy – čím větší, tím lepší – křesla a konferenční stolek. Stěny pokrývaly papírové tapety, podlahu jekor, netkaná textilie vyráběná v Ivančicích. Později k ní přibyl měkčí kovral z libereckého Bytexu. Na polypropylenovém podkladu byl všitý vlas z chemických nebo syntetických vláken, vysoce odolný proti poškození.
Oblíbeným zařizovacím předmětem v úzkých panelákových kuchyních bývala rohová lavice u stolu. V ložnici kromě skříní a postelí zase nechyběly speciální skříňky pro uložení povlečení zvané peřiňáky. Palandy řešívaly spaní potomků, protože do dětského pokoje by se těžko vešel psací stůl a dvě válendy.
Zdění koupelen a toalet by výstavbu sídlišť zpomalilo, a proto problém vyřešilo umakartové jádro. Vana a další zařizovací předměty byly umístěny do sendvičové konstrukce pokryté pláštěm z umakartu, což je lisovaný dřevitý papír nasycený pryskyřicemi. „Voda teče, světlo svítí, není si nač stěžovat,“ říkávalo se.
Jan Hrušínský se za socialismu těšil na vlastní byt, vše dopadlo jinak:
Družstevní nábytek
Najít kvalitní a moderní výrobky nebylo snadné, neboť prvorepubliková úroveň bytového designu šla hodně dolů. Znárodněné nábytkářské firmy musely fungovat v rámci obrovských koncernových molochů, se všemi limity, které direktivně plánované hospodářství přinášelo. Příkazem doby bylo, aby z výrobních podniků vycházel nábytek, který bylo možné co nejjednodušeji vyrobit a vzhledem k trvalému nedostatku co nejsnadněji prodávat. Výrobní družstva a místní komunální podniky mohly oproti státním podnikům přece jen volněji dýchat a vyrábět designově zajímavější výrobky, byť v malých sériích.
Špičkovou kvalitu si udržel během komunistického režimu třeba Dřevotvar v Jablonném nad Orlicí, především díky designu architekta Karla Vyčítala, jehož otec továrnu kdysi založil. Na jeho nábytek inspirovaný Skandinávií se tvořily na brněnských prodejních veletrzích pořadníky. Při dnešní nabídce a dodacích lhůtách je skoro nepředstavitelné, že na některé zařizovací kusy zákazníci dokázali čekat tři roky.
Mezi vyhledávané výrobce patřil také písecký HIKOR, Ton, Interiér Praha nebo Dřevodílo Rousínov. Ze socialistické šedi a průměrnosti se dokázala vymanit také Jitona Soběslav. Vyvážela nábytek nejen do zemí Varšavské smlouvy a Sovětského svazu, ale také do Anglie, Kanady, Francie, Belgie a Nizozemska. V sedmdesátých letech její borovicový nábytek prodávala ve svých obchodech švédská IKEA, pro domácí československé zákazníky však byl nedostupný.
Pamětníci si jistě vybaví obývací pokoje řady U-300, později Opál a Rubín, „oranžové“ kuchyně Asta a Nina nebo ložnice Karla a Tera. Jitona udávala tón designu nábytku především v šedesátých letech minulého století, sestavy komod a sekretářů, v nichž nechybí skříňka na gramofon ani vyklápěcí minibar, jsou ceněny dodnes. Spojení se špičkovými designéry, v prvé řadě s Hubertem Nepožitkou, a v tehdejší době nebývalý důraz na obchod a marketing přinesl, alespoň na čas, své ovoce. Především díky Nepožitkovi dokázala firma až do konce sedmdesátých let svůj sortiment inovovat dle světových trendů.
Dům bytové kultury
Bytové zařízení, ostatně jako další spotřební předměty, se nenakupovalo, ale shánělo. Lidé jezdili na už zmiňované prodejní veletrhy do Brna a oslovovali přímo výrobce. Není proto divu, že okamžitě po svém otevření v roce 1981 se stal oblíbeným nákupním a vlastně i výletním místem pražský Dům bytové kultury. Zákazníci konečně mohli na jednom místě najít kompletní bytové vybavení. DBK navíc lákalo nabídkou zdejšího i dovozového nábytku, ani v tomto prominentním obchodě však nebyl dostatek veškerého zboží.
Úzkoprofilovým nebyl jen nábytek z dovozu, existovaly pořadníky i na československé výrobky, i když firmy musely zásobovat DBK přednostně. Podle pamětníků se třeba nástavce na sektorové skříně z Universalu nebo borovicová křesílka Gordon z Hikoru Písek sháněly opravdu těžko.
Stavba Domu bytové kultury na Budějovické byla unikátní také svým architektonickým pojetím. Architektka Věra Machoninová vytvořila centrální eskalátorovou halu se zvlněným stropem a kromě nábytkových výstavních expozic, prodejních pultů a skladů se uvnitř nacházela také kavárna s výhledem na Prahu, restaurace a moderní velkokapacitní parkoviště.
Interiér byl tvořen třemi základními barvami – červenou, která dominovala v prostorách pro zákazníky, zelenou, jež odlišovala služební prostory a kanceláře, a výraznou tmavě modrou, která zdobila některé navigační panely. Poprvé mohli zákazníci využívat také služeb bytových architektů a poprvé také viděli nábytek sestavený do podoby reálných pokojů. Je proto možná symbolické, že právě IKEA, která se tímto konceptem proslavila, si budovu na Budějovické zvolila pro svůj první showroom v Československu po roce 1989.
Fenomén lampičky
Studio Nanovo vrací do interiérů nábytek a bytové doplňky, které v socialistickém Československu stávaly v nejedné domácnosti. Jiří Mrázek a Adam Karásek vyhledávají a renovují starý originální nábytek a užitné předměty. Před rokem začali znova vyrábět ikonickou komodu podle návrhu Jiřího Jiroutka. Za český fenomén považují lampičky, které za socialismu vyrábělo Napako, Lidokov, Drukov nebo Drupol. „Legendou je designér Josef Hůrka, který pracoval pro Lidokov. Z obyčejných materiálů dokázal udělat ladné a funkční výrobky, které se mohly srovnávat se špičkami designu tehdejší západní Evropy,“ říká Jiří Mrázek.
Čtenář reportér
Hranicko
39
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
