Jan Pechánek

V roce 1994 jsem se narodil v Šumperku. Hned jsme však začali žít na severu Čech. Na základní škole jsem zprvu byl premiantem, vesnická malotřídka mi sedla. Jedničky ale později vystřídaly v městské škole čtyřky a problémy, které kromě trojky z chování vyústily i v opravné zkoušky. Při vstupu na střední zakročil táta, který mě dokopal na obor s maturitou.

Po maturitě jsem poprvé naplno okusil pracovní život, začal jsem u pásu ve fabrice na kladiva. Brzy mi došlo, že tohle rozhodně není zaměstnání, odkud bych jednou chtěl jít do důchodu. Začala nová cesta, která mě dostala do mediálního světa. Věděl jsem, že něco kloudného v rámci sportu umím napsat a po konci krátké hokejové kariéry jsem začal víc sledovat práci novinářů a komentátorů. Na Akademii žurnalistiky mě se zpožděním vzali a já měl být najednou z ničeho nic budoucím pracovníkem v médiích. Táhlo mě to hlavně k novinám.

Na šanci jsem si ale musel počkat. Do NHL také nejdete hned. Vystřídal jsem několik zaměstnání, nestěžoval jsem si. Bral jsem, co bylo. Psal jsem zároveň pro pár serverů, dělal hlasatele na futsale. A přitom všem doufal, že mi nováčkovskou smlouvu v lize někdo nabídne. Šance přišla hned poté, co jsem skončil jako zelinář. Najednou byl ze mě úplnou náhodou sportovní novinář. V Mělnickém deníku.

Nezajímaly mě peníze, já chtěl psát. A Mělník byl ideálním místem, kde nabrat první zkušenosti. V březnu roku 2018 jsem přestoupil z Mělnicka do Ústeckého kraje, kde jsem se dva roky staral o sport v deseti regionálních týdenících. Od března 2020 jsem se následně vrátil na středočeskou scénu, kde od té doby zastávám pozici vedoucího sportovních redakcí pro Prahu a Středočeský kraj.

Od opravných zkoušek na základní škole jsem ušel kus cesty. Zůstávám ovšem pokorný, na vylepšení je toho více než dost. Deník mi ale dal před lety šanci. A pro mě je nepsanou povinností mu za to poděkovat co nejlépe odevzdanou prací. Často to jde samo. Mám totiž jednu výhodu – zaměstnání je pro mě zároveň zábavou.