Vzpomínky na zaplavené Troubky a dvoumetrové vlny v ulicích Přerova se jen tak z paměti nevymažou.

Přesto jsme se utěšovali, že to tak „hrozné určitě nebude“.

Ale ono bylo. Vidět osmdesátiletého dědu, který se v jediných botách, co mu zbyly, snaží zachránit pár zablácených věcí. Anebo majitelku kdysi výstavního domu, jak na zahradě pálí nábytek z obývacího pokoje.

Mrtvá zvířata v ulicích, která vypadala, jakoby jen na chvíli usnula. Povodně ale neukázaly jen svou ničivou sílu. Lidem ze zaplavených oblastí daly totiž zároveň víru, že nezůstali na všechno sami. Hasiči neváhali riskovat, aby zachránili obyvatele ze zaplavených domů.

Kraj, okolní města a obce, ale také vláda, začali okamžitě organizovat pomoc postiženým katastrofou. Na místě byla charita, psychologové, a děti ze zaplavených oblastí mohly odjet z místa zkázy na prázdniny.

Povodně ukázaly, že jsou na svých místech profesionálové, kteří si zaslouží obdiv. A také, že v době krize začne všechno podstatné jakoby zázrakem fungovat. A to je dobré vědět.