Byl pátek 11. dubna a já se vracela taxíkem domů. Jeli jsme v Přerově po ulici Jižní čtvrť směrem na Horní Moštěnici.

Před benzinkou za Jižní čtvrtí jsme projeli kolem zeleného favoritu, který byl na střeše a blikala mu výstražná světla.

Nezdálo se mi to, a tak jsem poprosila taxikáře, ať auto otočí. Když jsme se vrátili k místě nehody, už u něj byli dva lidé, kteří volali hasiče, záchrannou službu a policii.

Všichni jsme zachovali chladnou hlavu a ptali jsme se lidí uvnitř auta, kolik jich tam je a jak se cítí. Když jsme se od uvězněných uvnitř auta dozvěděli, že jsou jsou tam dva a oba při vědomí, rozhodli jsme se otevřít dveře od auta.

Šlo to ztěžka, ale nakonec jsme je otevřeli. Řidič vozidla byl vyloženě opilý, spolujezdec byl přiopilý a v šoku. Navíc kluk, který sedl do auta s opilým řidičem, byl postižený a já jsem zjistila, že ho znám.

Dostali jsme je oba ven a snažili se je uklidnit, v tom už byli na místě hasiči a policisté, kteří už nehodu zajistili.

Necítím se jako hrdina ani nemám pocit zadostiučinění, jen mám jasno v tom, s kým si do auta sednu, a s kým ne. Protože daň za jejich nezodpovědnost si ponesu do konce života.