Jsem člověk, který je zásadně proti jakémukoliv fyzickému a psychickému násilí.

Od roku 1970 pracuji jako učitel, zástupce ředitele, ředitel v oblasti základního školství . Řešení situace „Učitelka facku vrátila,“ která je popisována v Hranickém deníku z pátku 13. června 2008, mě nadzvedlo ze židle, a z druhé židle jsem se rozhodl reagovat na závěry, které jsou v tomto článku publikovány.

Tento praktický příklad nás musí přesvědčit o faktu, že výchova žáků, která je neoddělitelnou součástí práce učitelů, je dnes omezena, můžeme dokonce konstatovat – vyloučena.

Učitelé nemají prakticky nic v ruce, co by mohlo zjednat klid a kázeň. Nemají žádnou oporu v zákonných pravidlech. V těchto pravidlech se hovoří o právech žáka, o jeho svobodě.

Drzé, násilnické dítě nelze vyloučit, i když rozvrací třídu a jeho chování má vliv na chování žáků školy. Učitel se nesmí dítěte dotknout, něco mu vytknout, dokonce musí mít velkou odvahu, když mu dá špatnou známku, protože je to považováno za ponižování.

Učitel se nesmí bránit, je-li napaden. Kopne-li žák učitele, učitel ho nesmí uhodit. Kdykoli může být učitel obviněn, že žáka šikanuje. Nedostatek kázně se dramaticky projevuje na kvalitě celé výuky. Velký podíl má tomto stavu rodina.

Závěr je, že žák může všechno, od psychického nátlaku až po fyzické napadání, ale učitel jako profesionál musí všechno snést, nemůže se bránit ani fyzicky, ani po stránce právní.

Položme si otázku: „Postupovala učitelka přiměřeně, když byla napadána slovně a byla napadena i fyzicky?“

Dle mého názoru to byla přiměřená obrana. Trvám na tom, že škola musí mít především určitý řád. Pokud chybí, změní se škola v džungli.

Dr. Vítězslav Hons, ředitel ZŠ Šromotovo