Literární soutěž s názvem „Otevřená Evropa" byla určena studentům středních škol v České republice.
Jejím cílem bylo, aby si studenti uvědomili, co EU ve světě znamená. Od studentů nám přišly tři desítky prací. A je to vskutku zajímavé čtení.
Podívat se totiž na Evropskou unii perspektivou mladého člověka nezatíženého stereotypy společnosti může být velmi poučné.

VŠECHNY práce studentů z Olomouckého kraje zveřejňujeme ZDE
Evropská komiseZ těchto prací vzejdou tři vítězové, kteří postoupí do celostátního kola, kde může za své dílo získat kvalitní smartphone značky Apple iPhone nebo Samsung.
Tři vítěze oznámíme v našich novinách, ale také na webu www.denik.cz do konce června.

EU ve světě

Autor: Tomáš Žůrek, Šumperk
Škola: Gymnázium Šumperk

"Dobrovolníci nejsou placeni – ne proto, že jsou bezcenní, ale proto, že jsou k nezaplacení."

"Co za to?" Nemáte někdy pocit, že tato otázka, ať už v jakékoli formě,
v dnešní době ovládá celý svět? Neustále přepočítáváme zisky a podle nich pak posuzujeme, co se nám vyplatí a co nikoliv. Přesto i dnes existují lidé, pro které jakoby tato tři slova neexistují a bez vize jakékoli odměny dávají ze sebe to nejlepší. Dobrovolník. Člověk, který všechno dělá ze své dobré vůle a skrze tento svůj postoj mění svět kolem sebe k lepšímu.

"V tomto životě nemůžeme dělat velké věci. Můžeme dělat jen malé věci s velkou láskou."
Matka Tereza

Matka Tereza. Pro mě osobně jedna z nejobdivuhodnějších postav v dějinách dobrovolnictví. Žena, která celý svůj život zasvětila pomoci druhým lidem. Z čeho čerpala k něčemu takovému sílu? Jsem přesvědčený, že to byla její víra. Právě víra podle mě dávala její činnosti úplně nový rozměr a umožnila jí se dennodenně starat o druhé. Stejně tak to může učinit i nám. Netvrdím, že podobně jako matka Tereza musíme věřit v Boha. Stačí být přesvědčen například o tom, že to, co děláme má smysl. Možná to zní jako hloupost, ale schválně se zamysleme, kolika lidem chybí víra, že jejich práce je smysluplná. Tato houževnatá žena byla přesvědčena, že sama nemůže konat velké věci. Možná měla pravdu. Každopádně do malých věcí každý den vkládala velkou lásku a poskládala je v jedno obrovské dílo. Stala se tak inspirací pro mnoho lidí a také pro mě samotného.

Chtěl bych se sám někdy stát dobrovolníkem? Ano, určitě chtěl. K tomuto závěru jsem dospěl před rokem. Menší plány jsem měl již dřív, ale jasnějších obrysů nabyly až když jsem poznal projekt Adopce na blízko. Ten funguje tak, že saleziáni připravují rok budoucího dobrovolníka co ho může při jeho práci potkat. Pomohou mu sehnat peníze na letenku a ostatní náklady a nakonec jej vyšlou do jednoho ze svých středisek po celém světě, kde následně rok působí. O Adopci na blízko jsem se dozvěděl, když jsem s kamarády pořádal skautský benefiční koncert a hledali jsme, kam pošleme vybrané peníze. Volba padla na studentku Karlovy univerzity, která se uprostřed studia vysoké školy rozhodla na rok odjet do Zambie, kde dnes učí malé děti. Udělala to i přesto, že jí spousta kamarádů nechápala. Věřila zkrátka, že je to správná věc, která má smysl.

Nakonec asi nezáleží ani tak na tom, jestli člověk jede do učit Zambie číst a psát, nebo jestli doma jednou týdně zajde do domova důchodců, či do nemocnice. Sám bych chtěl někdy najít odvahu k obojímu. Hlavní je najít si způsob, jak druhým čas od času dát alespoň kousek ze sebe a přijmout zase na oplátku ten jejich. Podělit se s nimi o svůj čas a být jednoduše s nimi v přítomném okamžiku. Toto své zamyšlení bych rád uzavřel posledním citátem.

"Není bohatý ten kdo hodně má, ale ten kdo hodně dává."
Erich Fromm