Kromě klasických běžkařů a výletníků se tu scházejí také ti, kteří si troufají na víc než obyčejnou vyjížďku či výlet. Většina z nich nepatří mezi výkonnostní lyžařské běžce a přesto se odváží na hodně dlouhou trasu, která je pro ně jakousi výzvou.

Někteří to zkoušejí poprvé, a ti většinou ani vlastně neví, co to obnáší a co je na takové trase čeká. Předem známý je pouze čas. Tedy spíše časový úsek či limit 24 hodin. A je teď na každém, jak dlouhou vzdálenost stihnou za tuto dobu ujet na běžkách. Je dopoledne před jedenáctou hodinou. Přípravy včetně mazání lyží jsou v plném proudu.

Přijíždím na poslední chvíli asi dvacet minut před startem na lyžích z Ramzové.přes Petříkov po lyžařské promenádě. Přihlášená jsem, a tak se tu se mnou též počítá. Odkládám batoh do stanu pro závodníky, poslouchám pokyny a řadím se k hromadnému startu.

Čeká nás strojově upravený 3,1 km dlouhý členitý okruh od Paprsku k Růžové boudě a zpět který budeme jezdit pořád dokola. Zdá se to dost fádní, ale krásně prosluněná horská příroda s dalekými výhledy nám okruhy zpříjemňuje. Navíc je tu perfektní atmosféra. Týmy závodí formou štafety v kategorii mužů, žen a mix (smíšené).

Počasí se tvářilo přívětivě k turistům a výletníkům, ale nám sluníčko dělalo starosti. Sníh měkl a ve stopách to podkluzovalo. Zkouším přemazat, ale moc to nepomáhá.

Až k večeru se ochlazuje a kvalita sněhu se tak zlepšuje. Po 18. hodině se stmívá a nastupuje se do jízdy s čelovkou. Ochladilo se, stopy jsou zledovatělé a pořadatelé zajistili jejich nové projetí rolbou. Po setmění si dávám zhruba hodinu oddech, pořádné jídlo, přemazávám lyže a poté znovu vyrážím do terénu.

Zpočátku mám trochu obavy z jízdy potmě, ale jsou zbytečné. Kupodivu to jde lépe jak ve dne, navíc s romantikou pohyblivých světýlek. Jako bludičky v lese – tak působí světla čelovek.

Sníh má kvalitu prašanu, pouze do stopy je vidět jen na omezený úsek. Ve sjezdech je nutno zpomalit, ale i ta serpentinka dolů je upravená i dobře klopená a vynáší nás správným směrem. Jede se dobře, okruhy přibývají…

Blíží se půlnoc. Jsme už 12 hodin na trase a je nutno dát další odpočinek. Po půlhodinovém odpočinku s jídlem se jede výborně, až na to, že viditelnost se značně zhoršila. Na krajinu padla hustá mlha jak v té pohádce o rybníčku Brčálníčku, kde přebýval skřítek Rákosníček. Za mlhou tak hustou, že by se dala krájet, pokračují stopy, z nichž vidíme jen nejbližší úsek a v dáli se z ní jako duchové vynořují světýlka dalších závodníků. Nad ránem se vcelku pohodově dostávám přes magickou hranici sto kilometrů.

Teď by to chtělo ještě aspoň dalších padesát. Odpočinek dávám až nad ránem těsně před rozedněním. Obloha bledne, ale hustá mlha zůstává. Ale i tak je nálada za světla veselejší a kilometry líp nabíhají. Ovšem jen asi do osmé hodiny ranní. Pak už se otepluje, sníh měkne, uježděné stopy jsou jako mýdlo a klouže to.

Chce to vybruslit do stoupání. To se hezky řekne, ale už se hlásí únava, pohyb nemá patřičnou razanci a tak se většina jednotlivců na rozdíl od členů štafet spíš jen plouží. Čas se krátí a tak každý už se snaží najezdit co se dá a odpočinek se omezuje.

I já už vím, že na těch 150 nedosáhnu, vždyť za chvilku končíme. Ještě poslední kolo. Stihla jsem „jen“ 139,1 km.Čas uplynul. Ale i tak jsem spokojená, že jsem to zvládla a výkon znamená čtvrtou příčku mezi ženami bez rozdílu věku. I když mohlo to být lepší…

Tak zas někdy příště. Hlásí se únava. Musíme domů, aneb bylo to krásné a bylo toho dost. I pro letošní běžkařskou sezonu. Nikdo však netvrdil, že nikdy víc. Všichni dojeli v pořádku, ve zdraví a s celými lyžemi i hůlkami. A pak až zmizí únava, zbudou jen hezké zážitky. Zážitky na které se nezapomíná…

Zdeňka Tvrdá