Pokud ale čekáte, že si na té nejvyšší florbalové úrovni vyděláte třeba jako hokejisté či fotbalisté, jste na omylu. „Mentalita je tady taková, že každý pracuje. I ti nejlepší mají třeba napůl úvazek někde u partnera klubu,“ vysvětluje 27letý florbalista, který mimo tréninky a zápasy uklízí v tělocvičnách.

Pepo, jaký pro vás byl přesun do Švédska? Už jste se adaptoval?
Pořád jsem si ještě nezvykl na nejlepší ligu světa. Je to obrovský skok. Řekl bych, že tady hraji trošku jiný sport. Nějaká adaptace ještě pořád probíhá, ale každým tréninkem to má stoupající tendenci.

V čem jsou dle vás největší rozdíly oproti Česku?
Tréninky jsou tvrdší, jede se ve větším tempu. Samozřejmě nějaké srandičky probíhají, ale hráči i na tréninku jedou na sto procent a chtějí podat dobrý výkon. Někdy mi to připomíná válku. Každý chce vítězit, taková je švédská mentalita. Hra je kompletně rychlejší, není čas na nějaké prostoje. Máte míček a hned je u vás hráč, který se snaží vás o něj připravit.

Je rozdíl i v zájmu veřejnosti o florbal?
Musím říct, že ano, i když teď nám diváci na zápasy nechodí. Zájem o florbal je ale ve Švédsku jiný. Nejsou tady názory jako v Česku, že kdo neuměl fotbal nebo hokej, tak šel hrát florbal. Tady je to rovnocenný sport, což se mi líbí. Jde to vidět i na diváckých návštěvách. V průměru chodí tisíc lidí na každý zápas.

Pomohl vám s adaptací spoluhráč a jeden z nejlepších florbalistů světa Matěj Jendrišák?
Určitě. Kdyby tady nebyl Mates, který tady začal už sedmou sezonu, možná bych ani do Linköpingu nešel. Hrál velkou roli. Obecně pro Čechy ve Švédsku vytvořil výborné podnebí. Vybojoval si tady skvělou pozici. Je zapojený v klubu, stará se o jeho chod, má blízko ke všem lidem. Florbalově je to neuvěřitelný hráč, který sbírá spoustu bodů. Vnímají ho tady vlastně jako Švéda. Je to velká persona, patří mu velké díky.

Jaké máte v týmu sezonní cíle?
Cíle jsou tady samozřejmě nejvyšší. Chceme vyhrát každý zápas. Tabulka je neuvěřitelně vyrovnaná. Na to z Česka nejsem zvyklý. S Vítkovicemi jsme hráli o první nebo druhé místo tabulky. Tady je každý zápas vyrovnaný a musím říct, že je to super zkušenost. Jako hráče vás to posouvá úplně jinam.

Švédsko? Super!

Co život ve Švédsku? Jste spokojen?
Přišli jsme s přítelkyní do krásně zařízeného bytu, jsme spokojení nadmíru. Máme rádi přírodu, nejsme v centru města, jsme trošku bokem. Chůzí asi minutu od nás máme kanál Kinda, kde se v létě dalo po příjezdu i koupat. Byli jsme překvapení, jaké tady bylo počasí. Přijeli jsme ke konci července a do konce srpna tady svítilo slunce a bylo třicet stupňů. Jinak Švédsko je krásná země, je tady spousta přírody, chodíme hodně na procházky. Z čeho jsem mile překvapen, je tady výborně vytvořená infrastruktura pro kola. Všude jsou tady cyklostezky, takže hned po příjezdu jsme si koupili kola. Byli jsme po zámcích, národních parcích. Takže v tomto ohledu super.

A jak to máte s jazykem?
Dva měsíce zpátky jsme se přihlásili do jazykové školy. Pro cizince je to zdarma. Máme teď čtyřikrát týdně on-line výuku z domu. A musím říct, že to není úplně sranda (usmívá se).

Tématem je samozřejmě koronavirus. Jaká opatření ve Švédsku pociťujete? Sledujete dění v Česku? Dá se to porovnat?
Jediné, co vnímám, je opatření spojené s diváky, kteří nemůžou přijít na zápas. Sleduji samozřejmě situaci v České republice a přijde mi, že to je jako nebe a dudy. Mentalita Švédů je vyloženě jiná. Ze strany vlády tady nejsou žádné příkazy nebo nařízení. Vydaná jsou pouze opatření. Nedoporučuje se scházet, nedoporučuje se navštěvovat restaurace a podobně. Nebyly tady zavřené školy, nejsou zavřené restaurace, ale jsou vydaná tato opatření, že lidé by moc neměli vycházet. A oni to respektují. Vládě věří, nenadávají jako v Česku. Existuje tady vzájemný respekt, vláda to dělá pro lidi a ti věří, že to bude fungovat.

Vám osobně se covid-19 vyhnul?
Ve Švédsku jsme byli v pohodě, pak jsme na Vánoce plánovali, že pojedeme navštívit rodinu. Odletěli jsme v prosinci do Česka na pět dní, pak jsme se vrátili do Švédska a já jsem si dovezl dáreček v podobě koronaviru. Naštěstí jsem měl lehký průběh. Začalo to menší únavou, pak nějaký kašel a ztratil jsem čich a chuť. Utrpěla trošku fyzička, ale myslím, že už se to vrátilo do normálu.

Když jste odcházel do Švédska, předem jste počítal s tím, že zde budete muset také pracovat. Platí to?
Ano. To je taky v Česku mylná domněnka. Jen někteří nejlepší hráči mají od klubu peníze a sponzory. Mentalita je tady taková, že každý pracuje. I ti nejlepší mají třeba napůl úvazek někde u partnera klubu či podobně. Když hráč hraje nejvyšší soutěž, může vyučovat na školách tělocvik, aniž by měl nějaký titul. Tak to má spousta hráčů. Co se týče mě, nejlepší pro mě byla varianta mít placený byt a poloviční úvazek v práci. To mi nedělalo problém. Už od devatenácti let pracuji, chtěl jsem to i kvůli nějakému režimu.

A co tedy přesně děláte?
Pracuji u manažera klubu, který má úklidovou firmu. Takže se starám o pořádek ve dvou školních tělocvičnách tady v Linköpingu. Vyloženě uklízím. Samozřejmě nám taky klub platí vybavení pro florbal a jídlo. V tomto ohledu je to super a do budoucna to bude lepší, pokud budu předvádět nějaké výkony.

Peklo v Rožnově

S florbalem jste začínal v Hranicích. Jak vzpomínáte na své začátky?
Vzpomínám na to určitě rád, bylo to super. Měli jsme skvělou partu kluků. Je to takové úsměvné, nepřijde mi to ani tak dávno. Teď jsem ve Švédsku a někteří kluci už ani florbal nehrají. Byly to super začátky, první kontakt s hokejkou, cvičeními a nějakou taktikou. Dva roky jsem hrál dorosteneckou soutěž, pak dva roky za muže, i když jsem byl v juniorském věku.

Poté jste se přesunul do Rožnova pod Radhoštěm?
Chodil jsem na školu ve Valmezu, slyšeli jsme s kamarádem o Rožnově, kde kluci hráli druhou ligu. Domluvili jsme se, jestli bychom tam nemohli přijet na trénink. Nějakým způsobem jsme oslnili, stihli jsme odehrát poslední kolo juniorské soutěže. Tam se mi to povedlo, dal jsem nějaké góly a trenér Macura mi pak dal šanci v áčku. Po roce ve druhé lize jsme postoupili do první ligy. A myslím, že jsme tam hráli obstojně. V Rožnově chodilo strašně moc lidí. Je tam specifická malinká tělocvična, takže když přišlo třeba dvě sta lidí, tak tam bylo peklo. Zatápěli jsme doma i těm nejlepším týmům. V Rožnově byla taky super parta a rád na to vzpomínám.

Jak se pak zrodil váš přestup do Vítkovic?
Po dvou letech v první lize jsem cítil, že mi to nestačí. Chtěl jsem zkusit něco víc. Z letních turnajů jsem se znal s Lukášem Hrubým z Vítkovic. Sebral jsem odvahu, napsal jsem mu, jestli by se nezeptal trenéra, že bych zkusil přijít na nějaký trénink. Řekl, že není problém. Den nato mi volal trenér Vítkovic, který o mně věděl, protože jsem byl v horních patrech kanadského bodování první ligy. Řekl mi, ať s nimi zkusím letní přípravu a že se uvidí, co bude.

Sledujete ještě, jak se daří Hranicím a Rožnovu?
Určitě je sleduji a když je možnost, několikrát jsem se byl podívat na Hranice i na Rožnov. Pořád tam mám kamarády. V Hranicích je dobrý kolektiv, spousta dobrých hráčů. Jádro týmu je spoustu roků pospolu, udělali kus práce a hrají dobře.

Jak vidíte vaši budoucnost v Linköpingu?
Smlouvu jsem podepisoval na jeden rok s tím, že se budeme bavit o ročním prodloužení. Pokud klub bude mít zájem, což věřím, že bude, rád bych tady zůstal. Myslím si, že jsem tady pořád nenaplnil potenciál, co mám. Ještě můžu předvést lepší výkony, zatím zůstávám hodně za očekáváním. Chtěl bych pokračovat a pak se uvidí, co bude.