Ještě nedávno si neuměl představit bez házené život, z brány by jej snad museli odnést jen nohama napřed.

Od neděle čerstvě 50letý rodák ze Zlína a nyní strážce svatyně extraligových Hranic Josef Kučerka už ale vážně uvažuje o házenkářském důchodu.

„Ještě nedávno jsem říkal, že nejsem ani v polovině své kariéry. Po víkendu už ale vím, že se chýlí ke konci,“ s vážnou tváří přiznává Kučerka, jenž se stal rekordmanem extraligy.

„Nevím o nikom, kdo by tak dlouho hrál na nejvyšší úrovni. Možná někdo v minulém století. Z vrstevníků chytal donedávna, do svých 48 let, také plzeňský Radek Motlík, dlouho také lapal Karel Bětík,“ zapátral v paměti Kučerka.

Jak proběhly oslavy, z čeho pěkného jste se radoval?

Bohužel kvůli moribundusu se nic nekonalo. A když říkám nic, tak tím myslím zcela nic. Původně jsem měl naplánováno hned několik oslav. S kamarády a spoluhráči, kam jsem měl pozváno v průměru tři až pět hráčů z každého klubu, to asi proběhne na mé šedesátiny. (smích)

Bohužel neproběhla ani ta rodinná, protože brácha onemocněl. Tento víkend byl naprosto v klidu, čemuž předcházelo rušení hudby, cukráře a samých dobrot. Zatím jsem nedal nikomu vydělat. Snad se v dohledné době dočkám. Tak jsem si padesátku nepředstavoval ani v tom nejhorším snu.

Vzpomenete si na váš první extraligový zápas?

To bude těžké, bylo to strašně dávno. Kdy přesně to bylo, nevím, jen si pamatuji, že mi bylo asi 16 let a že to bylo proti Karviné. Začal i skončil jsem v bráně a nakonec jsme vyhráli 15:13.

Tehdy to byl normální výsledek. Čím to bylo, že jste inkasovali tak málo gólů?

Pamatuji si výsledky jako 14:7 nebo 11:9. To byl pravěk, v obraně se tehdy chasníci více mlátili, čas se téměř nezastavoval, ani při sedmičkách. Tolik střel na bránu jako nyní nebylo.

Mezi ženami byla házenkářským doyenem Lenka Černá. Co máte společného?

(Smích) Nevím, to musí posoudit jiní. S Lenkou se známe, jsme oba velcí bojovníci, kteří udělají pro výhru maximum a nezkazí zábavu. Ale styl chytání jsme měli jiný.

Už tušíte, kdy pověsíte tenisky na hřebík?

Ještě nedávno jsem si to nepřipouštěl, ale nyní už cítím, že se můj házenkářský čas blíží ke konci. Ano, nyní během nucené covidové pauzy se paradoxně cítím nejlépe, mám velkou chuť. Ale když se opět rozběhne extraligový kolotoč, bolí mě každý den kolena a klouby. Jednou to musí přijít! Chci ale skončit dobrovolně, odkudkoliv jsem odcházel, tak hlavně proto, že jsem chtěl sám, Prakticky odnikud mě nevyhodili. Tuto sezonu určitě dohraji, chci pomoci týmu do play-off. S Jardou Hudečkem na lavičce toho můžeme dosáhnout, bylo to nejlepší rozhodnutí jej angažovat. Nad příští sezonou ale už visí velký otazník.

Když jste při zápase přišel o článek prstu, neměl jste už myšlenky na konec kariéry?

Naopak, tehdy hrály Hranice na špici, sbíraly medaile, kterých jsem se prakticky dočkal až po své čtyřicítce.

Kolik jste během své brankářské kariéry dal gólů?

Nedávno jsem to počítal, bude jich do pětadvaceti. První byl ještě v dresu Gottwaldova, ale není to jako nyní do prázdné brány, kdy gólmani střídají a jsou na lavičce. Já tehdy a ve většině případů musel využít chyby vyběhnutého brankáře a přesně jej přehodit někde z tři čtvrtě hřiště. Já snad přes celé hřiště míč ani nepřehodím. (smích) Při současném trendu ale mohou gólmani za sezonu nasázet i více jak sto branek.

Začínal jste ve Zlíně. Zakončíte zde kariéru?

Když jsem se vracel ze svého 11letého angažmá ve Francii, přál jsem si vše skončit, kde jsem začal. Bohužel příležitost nepřišla. Hrát druhou ligu nebo hrát zadarmo se mi nechtělo, to se ve sportu nedělá. Navíc já byl po svém návratu v Hranicích naprosto spokojen, mám zde úplně vše. Bohužel podle všeho mě už návrat do Zlína mine. I když, nikdy neříkej nikdy… (smích)

Co považujete za svůj největší úspěch?

Bezpochyby všechny mé účasti na šampionátech, třech světových a dvou evropských. To je nejvíce pro každého reprezentanta. Na klubové úrovni to bylo asi mé účinkování v Gottwaldově, kde byl skvělý kolektiv. Na francouzskou éru také nikdy nezapomenu, sedm let na Korsice byla bomba, prakticky sedm let dovolené na ostrově.

Máte ještě nějaký házenkářský sen?

Tajně jsem doufal, že mě pozvou na MS, když se kádr zdravotně rozpadl. Nikdo ale nezavolal. A tak mým posledním přáním je zahrát si Hranicemi play-off. To by bylo ideální zakončení kariéry!

Uvažujete nad dráhou trenéra?

Ne! To bych asi musel všechny pozabíjet! Mají diametrálně jiný přístup a to mě rozčiluje. My házenou dělali za pár korun, protože jsme ji milovali a byli ochotni téměř vše obětovat. Třeba má první výplata byla jen 29 korun!

Co říkáte na situaci v české házené?

Docela guláš, spíše masakr. Vedení neodpustím, že vzdali účast na MS. Jet se tam mělo za každou cenu! Co se poté rozpoutalo, je věc druhá, ale neměli jsme na šampionátu chybět. Určitě se dal poskládat dobrý výběr, i kdyby jeli junioři. Jako třeba v hokeji Rusi poslali juniory. Věřím, že i narychlo poskládaný výběr by na MS porazil Chile a postoupili by. Uhráli bychom minimálně to samé jako Makedonci.

Jste velký příznivec zlínského hokeje. Co říká vaše fanouškovské srdce?

Jejich výsledky mě trošku zabíjí, jsem rád, že i když mám každý rok permici, nemusím jejich výkony nyní vidět. Na druhou stranu pevně věřím, že s fanoušky v ochozech bychom byli výše. Vždyť jsme doma z 15 pokusů vyhráli jen třikrát. S podporou v ochozech bychom udělali minimálně o tři více a nyní byli desátí!

Ozvali se s blahopřáním kamarádi z hokeje?

Ti ze zlínské kabiny už dávno skončili. Já odtud odcházel před 27 lety, ty současné osobně neznám, řada z nich tehdy nebyla ani na světě. Z těch posledních jsem v kontaktu s kapitánem prvních zlínských mistrů Zdeňou Okálem či Jurajem Juríkem.