Zvládněte 3,8 kilometru plavání, pak 180 kilometrů na kole a na závěr si ještě zaběhněte maraton. Závodnice hranického klubu Rocktechnik Triatlon během úterního předávání cen v hranickém divadle Stará střelnice poukázala na extrémní obtížnost ironmanských tratí. „Nejde o to, že ocení mě. Ocení můj sport, který je neskutečně náročný,“ řekla 39letá rodačka z Brna.

Simono, co říkáte na předávání cen nejlepším sportovcům v Hranicích letos? Navíc jste získala dvě ceny.

Jsem mile překvapena. Řekla bych, že tyto prostory jsou mnohem hezčí (do roku 2021 se předávání cen konalo ve dvoraně hranického zámku, pozn. red.). Loni jsme se nezúčastnili. Ne, že by to v předešlých letech nebylo pěkné, ale zde mi to připadá pro sportovce důstojnější. Co se týče ocenění, mám samozřejmě radost. Nejde o to, že ocení mě, ale o to, že ocení můj sport. Je totiž neskutečně náročný fyzicky i psychicky. Příprava znamená dvou a někdy i třífázové tréninky denně, x hodin týdně.

I proto jste do mikrofonu na pódiu tento fakt chtěla zdůraznit?

Přesně tak. Mnoho lidí vůbec neví, co to obnáší. Myslí si, že trénujeme pět, šest hodin týdně. Je to spíš patnáct a více. Obzvláště na dlouhé vzdálenosti, na Ironmana.

Byla jste překvapena, když jste se musela na pódium vracet ještě pro druhou cenu?

Určitě (usmívá se). Bylo to velké překvapení. Navíc je to obrovská čest, že jsem prvním člověkem, který byl v Hranicích takto oceněn. Byla to příjemná pozdní tečka za tou minulou sezonou.

Jak těžké je pro vás pořád držet laťku takto vysoko?

Snažím se. Je to samozřejmě rok od roku náročnější vzhledem k ostatním povinnostem a věku. Kdo si ale jednou vyzkouší triatlon, zjistí, že se stává drogou. Strašně těžko se to prostředí opouští. I lidé kolem. Trénování vás sice unavuje, také však dobíjí endorfiny.

Kdybyste měla vyzdvihnout některé závody v minulém roce, které by to byly?

Řekla bych asi mistrovství Evropy v Almere na konci sezony (Simona skončila šestá). Absolvovali jsme taky dva nové závody, které jsme doposud nejeli. Mistrovství Španělska u Girony, což byl velice náročný závod vzhledem k podmínkám. Zastihl nás déšť, byla zima, k tomu kopcovitá cyklistika. Zároveň to byl moc pěkný závod. Další novinkou bylo mistrovství Německa u Baltského moře. Na obou závodech jsem byla druhá. Na triatlonu je pěkné, že můžete cestovat po Evropě a objevovat nové lokality, krásná místa, která se dají spojit s dovolenou.

Závodíte navíc spolu s manželem, takže ideální?

Teď už začíná závodit i dcera. Takže je to o sdílení společné radosti ze sportu.

Jak je to u dětí a jejich začátcích s triatlonem?

Mají samozřejmě kratší distance. U triatlonu je super, že zahrnuje více sportů. Pro děti je lepší, když nejsou odmalinka zaměřeny na jediný sport.

Kde pořád hledáte motivaci k tak skvělým výkonům?

Motivuje mě, že se pořád můžete zlepšovat a posouvat hranice svých možností. To je na tom asi to nejlepší (úsměv).

V minulosti už jste tuto otázku dostávala. Netoužíte po tom absolvovat vyhlášeného Ironmana na Havaji? Alespoň v hobby kategorii?

Lákala by mě profi kategorie, protože jsou tam opravdu ti nejlepší z celého světa. Dostat se tam ale profesionálně, je neskutečně náročné.

Pro vás by to ale nemělo být nereálné, že?

Není to nereálné. Pokud si člověk vybere dobrý závod, kde bude v uvozovkách menší konkurence, sednou mu podmínky a tratě, nebylo by to nereálné. Je to ale tak náročné, že tomu člověk musí obětovat hrozně moc.

Takže to slavné havajské peklo vás až tolik neláká?

Mám teplo naopak ráda. Dvakrát jsem závodila v Malajsii, kde bylo možná i větší peklo než na Havaji. Na Ironmanu jsem tam tehdy zajela druhé a třetí místo. Mně paradoxně spíš vyhovuje teplo a pekelné podmínky víc než zima a déšť.

A co extrémní závody jako byl třeba loňský Ironman v Himalájích, kde závodníci vystoupali až do čtyřtisícové výšky?

Tyto extrémy mě zatím nelákají, protože mám ještě možnost se zlepšovat na klasickém Ironmanu. A opravdu vyhledávám teplejší destinace, kde věřím, že mi to sedne a jsem schopna podávat nejlepší výkon.