„Když jsem začínal, první rady jsem dostával právě od něj,“ prozradil Lukáš Krpec. O to bylo vítězství cennější. V úterý si tak ve dvoraně hranického zámku vyzvedl v doprovodu dcerky cenu pro nejlepšího sportovce města Hranice za rok 2017, triumf slavil i mezi kolektivy.

Gratulace ke dvěma oceněním. Jak si jich vážíte?
Za každým oceněním je spousta dřiny, odříkání a dlouholeté tvrdé práce. Takže si toho hodně vážím a popravdě jsem to vůbec nečekal. O to víc jsme za to rádi. Jde vidět, že stojí za to, dělat to dál. Někam to vede. A možná je to i nějaká motivace pro mladé sportovce.

Byla pro vás loňská sezona opravdu tou nejúspěšnější?
Určitě. Po deseti letech, co se závodně věnuji tomuto sportu, se mi podařilo vyhrát mistrovství republiky. Je to můj nejlepší výsledek. Je to o to cennější, že na startu byl i Petr Vabroušek, s nímž jsem už v minulosti hodněkrát bojoval a vždy to dopadlo vítězně pro něj.


Takže jste s Petrem Vabrouškem nerozlučnými soupeři?
Párkrát už jsem měl na dosah vítězství v dlouhém triatlonu, když jsme spolu bojovali. Dva roky zpátky v Piešťanech na Českém poháru jsem byl před ním nějakých osm hodin a třicet minut. A asi tři a půl kilometru před cílem mě předběhl. Byl jsem několikrát blízko, ale tentokrát se to povedlo. Není to jednoduché porazit takovou legendu, které si vážím jako člověka i jako sportovce. Když jsem začínal, tak první rady do triatlonu jsem dostal právě od něj.

Petr Vabroušek má za sebou také úspěchy na mezinárodní scéně. Máte podobné ambice?
Minulý rok jsem se nominoval na mistrovství Evropy v Almere, kde jsem skončil devatenáctý mezi profesionály. Z mého pohledu to nebyl top výsledek, protože jsem měl problémy se zády. Propadák to ale taky nebyl. Dál se uvidí, kam se bude moje kariéra ubírat. V zimě jsem měl zdravotní problémy, takže začátek sezony nestíhám. Budu to směřovat ke druhé půlce sezony a uvidíme.

V roce 2013 jste se zúčastnil i nejtěžšího závodu světa – havajského Ironmana. Ten jste ale nedokončil, co se stalo?
Byl jsem špatně psychicky připraven, nezvládl jsem to. Měl jsem to dobře rozjeté, nicméně ten závod jsem nedokončil. Ve chvíli, kdy jsem měl zdravotní problémy a už nešlo o top výsledek, ztratilo to pro mě smysl.

Je vaším cílem vrátit se a závod dokončit?
Určitě bych se tam chtěl vrátit. Je to ale nesmírně drahá záležitost. Už šest let mám takovou výkonnost, že se tam bez problému nominuji. Tam jde spíš jen o ty finance.


Co vás čeká v nejbližší době?
Zatím to nechávám otevřené. Teď se chci v rámci přípravy věnovat nějakým krátkým triatlonům a cyklistickým závodům. Uvažuji o Slovakmanovi. Jde o Český pohár v dlouhém triatlonu na Slovensku. Pak v Rakousku Podersdorf, ten je v září, to by mi termínově sedělo víc. Uvidíme. Určitě se chci vrátit v tom nejlepším světle a navázat tam, kde jsem skončil.

Jak funguje hranický oddíl Rocktechnik Triatlon? Jak vlastně trénujete a kolik vás je?
Máme asi pětadvacet členů. Ne všichni dělají dlouhý triatlon, někdo se věnuje krátkému a tak dále. Je to stabilní klub, který už tady funguje hodně dlouho. Nemáme společné tréninky, protože každý jsme odjinud. Spíš společně jezdíme na závody nebo soustředění, kde se potkáváme. Trénujeme sami, protože skloubit to časově s vlastní prací a prací kolegy je dost problém.

Taky máte rodinné povinnosti. Na pódiu s vámi byla vaše dcerka. Je to velká podpora?
Malá jezdila se mnou po závodech ještě, když byla v bříšku. Takže nevynechá žádný závod a sama sportuje, závodí a má už nějaké poháry. Pro mě je super, že vidí nějaký vzor a všechen volný čas chce sportovat. Ať už je to kolo nebo brusle. Všude ji beru s sebou, já fandím jí a ona mně (úsměv).

Co byste na závěr vzkázal mladým sportovcům z pozice krále hranického sportu?
Hlavně bych jim popřál hodně zdraví a trpělivosti. Výsledky nejdou udělat za rok nebo za dva. Chce to postupně zvyšovat zátěž a vydržet v těžkých trénincích nebo v období, kdy to nejde úplně podle představ. Dělat sport ne kvůli výsledkům, ale protože vás to baví, to je základ.