Dočetl jsem se o vás, že jste svou kariéru ukončil v roce 2002 a momentálně vlastníte noční bar a sportovní obchod. Je to stále ještě pravda?

Ne, to už není pravda. Noční bar jsem provozoval šest let, ale před čtyřmi lety jsem skončil.

Jakým způsobem jste se dostal právě do nočního baru?

Nedá se říct, že by mě to samotného napadlo. Ale když jsem přestal s kariérou, chtěl jsem se nějak vrátit do běžného života. Dostal jsem nabídku pronajmout si bar. To jsem hned přijal, protože po dvaceti letech u sportu jsem neměl žádnou praxi.

Působíte dnes aktivně jako trenér skokanů?

Ano, ve Frenštátě pod Radhoštěm dělám od dorostu až po muže.

Jak se na vás vaši svěřenci dívají jako na mistra světa?

Já myslím, že to ani tak neberou. Důležité jsou především jejich výkony.

Kdybychom se teď vrátili o dvacet let zpátky, když jste měl rok před vaší úspěšnou olympiádou… jak vypadal tehdy váš denní režim?

Trénoval jsem dvakrát až třikrát denně. Ráno jsem vstal o půl osmé, v devět jsem měl trénink, pak oběd, volno, ve tři druhý trénink a večer regenerace nebo ještě další trénink.

Se svou kariérou jste začal v deseti letech, prvního úspěchu jste dosáhl ve dvaceti. Dá se podle vás říci, že právě věk deset let je ideální, aby se člověk začal věnovat sportu, ve kterém chce něčeho dosáhnout, nebo se dá začít i později?

To je těžké říci. Třeba u skoků je důležité, aby to dítě umělo lyžovat a musí mít všeobecný talent a obratnost.

Vy dnes ještě skáčete nebo lyžujete, alespoň rekreačně?

Působím ve svém volném čase jako učitel lyžování, hlavně carvignu a extrémního carvingu. Rok po ukončení skokanské kariéry jsem udělal zkoušky na instruktora lyžování.

A snowboard jste zkoušel?

Snowboard jsem zkoušel, ale jak začalo carvingové lyžování, tak mě snowboarding začal nudit. (jr)