Podle starosty Sboru dobrovolných hasičů Olšovec Karla Bezděka a trenéra soutěžního družstva Pavla Rušara je už samotný postup na mistrovství republiky velký úspěch.

Co pro hasiče znamená první místo v požárním útoku?

Bezděk: Požárnímu útoku se říká královská disciplína. Je to životní úspěch, který s kluky půjde celý život.

Rušar: Být mistrem republiky v požárním útoku je životní sen každého hasiče. Dokázat něco takového není zcela všední. Je to o dlouhodobé práci, která trvá minimálně tři roky.

Je to pro vás dosud největší úspěch?

Rušar: Ano, zatím je to největší úspěch, kterého kluci dosáhli. Už v roce 2006 jsme sahali po poháru, ale na mistrovství jsme skončili nakonec druzí, protože první místo v útoku nám uniklo o šest setin sekundy.

Bezděk: Letos jsme na mistrovství republiky byli už počtvrté. U štafet nám chyběly dvě setiny sekundy, které by nás v celkovém pořadí posunuly o jedno místo dopředu.

Která disciplína byla pro hasiče nejnáročnější?

Rušar: Myslím, že nejobtížnější je běh na sto metrů s překážkami. Hasiči musí překonat dva metry vysokou bariéru, přeběhnout přes kladinu se dvěma hadicemi v rukou, které musí za běhu rozvinout, spojit a jeden konec pak zapojit na rozdělovač ležící na zemi. Disciplína je náročná na koordinaci pohybů, rychlost a přesnost. Ti nejlepší v republice dráhu zdolávají za 15,5 sekundy. Naši kluci ji běhají asi za 17 vteřin.

Jak byste zhodnotili konkurenci na mistrovství?

Rušar: Každý, kdo se dostane tak daleko a probojuje se až na mistrovství republiky, je hodně dobrý a něco umí. Nelze o někom říct, že by byl slabý. V Ostravě nebylo slabých soupeřů.

Jak se hasiči na mistrovství probojovali?

Bezděk: Už od května jezdili na postupové soutěže, které začínají okrskem. Z prvního místa na okrsku postoupili do okresního kola, kde opět zvítězili a pokračovali na kraj. Odtud se dostali až na mistrovství republiky. Postup byl celkem složitý, od nejzákladnějších kol až na republiku.

Zvýšili jste těsně před mistrovstvím počet tréninků?

Rušar: Čtrnáct dní před mistrovstvím jsme jeli skoro denně. Trénink jsme museli zintenzivnit. Kluci cvičili dvě až tři hodiny denně. Zkrátka jsme přitlačili na pilu, jak se říká.

Můžete popsat, jak takový trénink probíhá?

Rušar: Záleží na tom, jakou disciplínu zrovna trénujeme, protože na každou jsme dělali nácvik zvlášť. Útoky neuděláme více než čtyři, protože chlapi jsou pak uhnaní. Na štafetu je zase potřeba ovál. Proto jsme chodili na stadion do Hranic, kde jsme cvičili předávky proudnice, které musí být sehrané, abychom na nich neztráceli čas.

Co je potřeba k tomu, aby se útok vydařil?

Rušar: Hasiči musí být dobře fyzicky připraveni a mít štěstí. To hodně pomáhá. Cokoliv se totiž může stát. Někdo zakopne, pokazí se technika nebo někdo nedá rozdělovač. Útok je obrovský fofr. Každý musí pracovat jako hodinky a nesmí nic vynechat. Jakmile se něco opomene, je zle.

Bezděk: Požární útok je kolektivní sport. Nepodobá se ale fotbalu ani hokeji, kde se udělá jedna chyba, kterou lze napravit. Tady už se to napravit nedá.

Jezdíte letos i na jiné hasičské soutěže, nebo pro vás bylo mistrovství prioritou?

Bezděk: Soutěžní družstvo se účastní i soutěží v rámci Extraligy ČR a Velké ceny okresu Přerov.

Rušar: Letos jsme soutěže rozdělili do tří etap. První je Velká cena, na kterou jezdíme jen okrajově, když je čas. Druhá je extraliga, které se snažíme zúčastňovat pravidelně. Nebyli jsme však na všech závodech, protože jejich termíny kolidovaly s postupovými koly na mistrovství. Prioritou pro nás letos bylo hlavně mistrovství.

IVETA PODEŠVOVÁ