V exkluzivním rozhovoru pro Deník se svěřila nejen se svými pocity bezprostředně po medailovém zisku.

Tamaro, jsi teď bezesporu nejlepší florbalistka ve městě. Jak dlouho to trvá, než se něčeho takového dosáhne? Jaká byla tvoje cesta florbalovou kariérou?
Florbal hraju od roku 2006, kdy jsem začínala v Lipníku nad Bečvou. Předtím jsem jen chodila do kroužků na základce a na gymplu. Poprvé mě do reprezentace nominovali před třemi lety. Odehrála jsem nějaké mezinárodní zápasy v přípravných turnajích, jezdila na soustředění, ale pak jsem se bohužel zranila. To mě zbrzdilo na nějaký rok a přišla jsem kvůli tomu i o Mistrovství světa v roce 2008. Pak mě ale naštěstí před rokem znovu vzali do širšího kádru a povedlo se mi vypracovat až do toho užšího.

Účast na Mistrovství světa jako součást národního týmu, to už je trošku zodpovědnost. Byla jsi nervózní? Co se od tebe a celého týmu očekávalo?
Na takhle velký turnaj se mi psychicky nepřipravovalo lehce. Nevěděla jsem, co mě čeká ze strany organizace, fanoušků a celkové atmosféry, protože takovou akci jsem ještě nezažila. Takže svůj první zápas jsem určitě nervózní byla, ale rychle to ze mě spadlo. Od našeho týmu se očekávalo, že bude společně se Švýcarskem favoritem naší skupiny. Že ale získáme bronzové medaile, to nikdo nečekal. Překvapením pro mě i všechny okolo taky bylo to, že jsem sama přispěla třemi góly a dvěma asistencemi, což považuju taktéž za obrovský úspěch.

Jak Češky mstrovstvím světa konaném v Olomouci postupovaly?
Cesta k úspěchu nebyla snadná. Musely jsme porazit Slovenky, které nás nepříjemně překvapily a pěkně potrápily. Dále Polky, ty nás v roce 2008 připravily o semifinále, ale naštěstí jsme jim to vrátily. Poslední zápas ve skupině byl se Švýcarskem. Po taktické stránce jsme jej moc nezvládly, takže nás prohra posunula na 2. místo v tabulce a postavila nás před favorizované Švédky, které si postup do finále pohlídaly a zasloužily.
V zápase o 3. místo jsme se utkaly znovu se Švýcarkami, ale taky díky neuvěřitelnému publiku jsme tu placku vybojovaly. Diváků bylo na celém mistrovství 10 tisíc. Všichni nás strašně hecovali a motivovali.

Zisk bronzových medailí si určitě vyžádal velké oslavy…
Bezprostřední oslavy po vítězném zápase byly samozřejmě šampaňským a vyřvanými hlasivkami. Potom nás Česká florbalová unie pozvala na slavnostní večeři s přípitkem a ještě v sobotu proběhla turnajová afterparty, na které jsme to pořádně slavily až do brzkých ranních hodin.

Co bude dál? Jaké jsou tvé plány pro příští rok?
S juniorskou reprezentací bohužel končím, protože věkem do této kategorie už nespadám. Takže teď se budu zase soustředit na klubové povinnosti 1. SC Vítkovice a uvidíme. Co bude dál přesně, to teď ještě nemohu říct, uvidíme. Každopádně bych chtěla poděkovat rodině i kamarádům, kteří mě na každém zápase neuvěřitelným způsobem podporovali.