Jak se brazilská volejbalistka ocitne na Slovensku?

Ve Slavii UK Bratislava dostali za úkol od majitele klubu přivézt brazilskou hráčku, takže kontaktovali kluby ve velkých městech. V Sao Paulu nikoho nenašli a v Riu si mě nakonec vybrali. Říká se, že v životě jsou nevysvětlitelné věci a zvláštní je, že jsem ten den ani netrénovala a byla jsem jen na lavičce. Po tréninku za mnou přišel trenér s tím, že mají o mě zájem. „Ti asi nerozumí moc sportu“ říkala jsem si.

Co vám řekli?

Že chtějí, abych šla hrát na Slovensko, tak jsem odpověděla, že se musím zeptat své mámy. Jsem extrémně rodinný typ. Zavolala jsem jí a jen jsem slyšela: „Zapomeň, nikam nejdeš“. Ale ona tušila, že si mě k tomu život vede a pak mi volala, o co jde a nakonec souhlasila.

A ocitla jste se na Slovensku.

Vše mi docvaklo na letišti ve Vídni, bylo pátého prosince 2000, mínus 25 stupňů a měla jsem sníh až nad kolena. Ale věděla jsem, že nemůžu jednoduše nastoupit na autobus a vrátit se domů.

Přitom v Brazílii jste měla slušně rozjetou kariéru, byla jste čerstvá juniorská mistryně světa.

Volejbal je v Brazílii po fotbale druhý nejpopulárnější sport, starají se o vás možná i dvojnásobně než tady, ale mám ráda výzvy a chtěla jsem vědět jaké to je. Nakonec jsem tady zůstala přes 18 roků, ale vůbec toho nelituji. Hrála jsem deset let Champions League, to si jen tak někdo nezahraje.

Ale dobrovolně jste se vzdala brazilské seniorské reprezentace.

V Brazílii mají jiný sportovní kalendář, takže nikdo nesleduje zahraničí. Brazilští trenéři říkali: „Vrať se a vrátíš se do reprezentace“. Ale v sedmnácti jsem vyhrála juniorské mistrovství světa, což byl pro mě taky vrchol.

Považujete to za svůj největší úspěch?

Mistrovství světa juniorů bylo hodně dobré, přišla jsem do Ria, další rok jsem byla v repre a další rok jsem byla mistryně světa. Bylo to strašně rychlé, zvlášť když jsem s volejbalem začala až ve čtrnácti letech. Ale za životní úspěch považuji, že jsem tady vydržela přes osmnáct let, protože to je život a jen já vím, co všechno jsem musela vnitřně prožít. Nemluvím o lidech, tady i na Slovensku byli lidi výborní.

V seniorské reprezentaci jste nakonec hrála, poněkud překvapivě ve slovenském dresu.

V Brazílii to nejprve nechtěli povolit, protože čekali, že se vrátím. Ale řekla jsem jim, že tady zůstanu, měla jsem kontrakt na tři roky, který se prodloužil o další tři. Tak nakonec mě pustili, ale stejně tam byla lhůta a musela jsem čekat další dva roky.

Nakonec jste si zahrála na Mistrovství Evropy v Polsku. Jaké to bylo?

Byla to velká věc, byly jsme dobrá generace a zahrály jsme dobrý turnaj. Hrála jsem vše, co jsem chtěla hrát, ještě možná tu Olympiádu.

Jak těžká byla počáteční adaptace na Slovensku?

Adaptace nebyla jednoduchá, ale moje rodina mě naučila zkoušet věci. Byla spousta momentů, kdy jsem chtěla jet domů, ale rodina mi věřila, takže jsem věděla, že se nesmím vzdát, ale překonat to. Plus nepočítám počasí, jazyk…

…teď mluvíte perfektně slovensky, to se podaří jen hrstce lidí.

To je moje maďarština. (smích) Mám ráda jazyky, takže mi to jde snadněji. Volejbal je komunikaci a chtěla jsem, aby mi holky rozuměly. Předpokládala jsem, že kvůli mně se portugalštinu ani angličtinu učit nebudou, tak já se musím pohnout. Ale spoluhráčky mi neuvěřitelně pomohly, byly opravdu zlaté. Každý den mě vzaly na kávu, i když jsem neuměla ani slovo a vše mi vysvětlovaly. „Toto je pohár,“ říkali a za pět minut mě z toho zkoušely. Prostě jak malé děcko. Máte těžký jazyk, ale v životě všechno jde, stačí být soustředěný.

Mentalita lidí vás nepřekvapila?

Jste uzavření, máte problém projevit cit, ale je to dané kulturně. Stále je to pro mě těžké, ale musela jsem se adaptovat, lidé byli hodně překvapení, když jsem někoho začala objímat. Teď už mě znají, tak mě automaticky objímají. Když v Brazílii objímáš někoho, tak mu přinášíš svoji pozitivní energii. Chybí mi to i holek, co trénuji.

Povídejte.

Snažím se, aby se těšily z balónu, jsou zakřiknuté. Na druhou stranu by bylo nudné, kdyby každá krajina byla stejná. Naopak jsou poté překvapené, když přijedou Brazilci nebo když jedou třeba do Jižní Ameriky, kde lidé žijí podstatně hůře. Peníze nedělají všechno.

Zmínila jste, že vás baví jazyky. Nechtěla jste zkusit ještě jiné zahraniční angažmá?

Lákalo mě to, měla jsem nabídky z Itálie, ale byla jsem šťastná. Každý člověk potřebuje peníze, ale potřebovala jsem být šťastná. Na Slovensku i tady (ve VK Prostějov) byly dobré projekty, zahrála jsem si vše, co jsem chtěla. Nejsem tak ambiciózní člověk, abych šla do nějakého družstva jen kvůli prachům. Když musíš vydělat prachy, ale stojí tě to štěstí, tak je to hodně těžké.

Zažila jste zlatou éru prostějovského volejbalu, během níž jste získala osm titulů, i nynější skromnější podmínky. Jak to vnímáte?

Muselo k tomu dojít, je těžké být na vrcholu tak dlouho. Spíše jsem za to ráda, je tu prostor pro juniorky, které mají motivaci. Kdyby pořád někdo sypal prachy, stále by se kupovaly zahraniční hráčky, proto všechno zlé je k něčemu dobré, holky mají teď zlatou šanci dostat se do áčka.

Pardon. Působíte velmi cílevědomě a rázně, nenarážíte u svých svěřenkyň?

Určitě, je to obrovský boj. Je to jiná generace. Náš trenérský boj je proti sociálním sítím, děcka tam mají celý svět. Je to dennodenní boj, abychom holky lákaly, aby je to bavilo a aby se nevzdaly. A bojujeme ještě s jednou věcí.

S jakou?

Rodiče mají v hlavě, že mají dát svým dětem vše, co oni sami neměli. Myslí si, že finanční zabezpečení je všechno, ale musí být s nimi a vychovat je. My to nahrazujeme, ale rodiče dělají něco jiné. Když se holkám se nechce na trénink, tak se s nimi rodiče nechtějí hádat a řeknou jim řeknou, že nemusí. Říkám jim: „Holky, nevím, jestli budete vrcholové sportovkyně, ale ve světe budete muset nějakým způsobem bojovat. Ať už na hřišti nebo v kanceláři.“ Někdy se jim musí stát i špatné věci, aby rostly a měly zkušenosti.

Daří se vám to?

Některé se dost vylepšily. Jinak jsou zakřiknuté, někdy hrají bez vášně i emocí. Vždyť mají patnáct roků, teď pro ně začne život.

Byl to jeden z důvodů, proč jste v letošní sezóně opět oblékla dres prostějovského béčka?

Určitě. Nemají od koho se učit, áčko není tak nažhavené a tím pádem ani ony nejsou. Nechtěla jsem se vracet k volejbalu, celý ten režim mě neláká, ale chtěla jsem ukázat holkám, jak mít radost, jak vést družstvo atd. Na krátkou dobu se mi to podařilo, ale pak jsem se zranila.

Jak reagovaly?

Byly nadšené, takže je škoda, že jsem se zranila. Myslím si, že jsem v nich něco zanechala.

Před několika lety jste ukončila kariéru a stala se trenérkou, byl to pro vás přirozený přechod?

Víceméně. Dva roky jsem trénovala i hrála a tělo mi taky říkalo dost. Když někdo končí a jde třeba do kanceláře, tak to je velmi těžké, ale já jsem stále ve volejbalovém kruhu. Nebyl to takový skok.

Do Brazílie jste se nechtěla vrátit?

Láká mě to i moje rodina na mě dost tlačí. Říkají: „Osmnáct roků si tam byla, tak už stačí.“ Může se to stát každou sezónu, možná ta nynější bude poslední a poletím domů. Jinak každý rok se do Brazílie vracím na prázdniny a někdy i na Vánoce.

Navštívila vás vaše rodina na Slovensku nebo v Česku?

Ne, když povím, že tady je patnáct stupňů, tak jsou z toho úplně mimo. (smích) Vždy jsme se střetli někde v teple, třeba ve Španělsku.

Neříkají vám, že vás Evropa změnila?

Říkají mi, že jsem úplně jiný člověk. Prý nejsem Jihoameričanka, ale spíše Evropanka. Strašně jsem se tady uklidnila, protože se tady nemůžu skákat na ulici. (smích) Ale když se vrátím domů, tak si týden zvykám. Jdu do potravin a tam milión lidí, jdu do banky a zase milión lidí. V Prostějově jsem za pět minut všude, v Brazílii vím, že nic netrvá méně než půlhodinu, spíše hodinu nebo dvě. Člověk si tam nemůže naplánovat život.

Zdá se, že vám menší město vyhovuje.

Mám ráda klid, nechci zažívat dopravní zácpy ani to, jak lidi na sebe hučí. Kvalita života je pro mě jinde, nechci zažívat dennodenní stres, což spoustu lidí stojí zdraví. Potom vidíte mladé lidi s psychickými problémy, protože musí být hezcí, musí být zábavní, musí být tamto a tohle. I moji známí mi volají: „Nestíhám, sorry, zavolám později.“

Pojďme od volejbalu. Po skončení kariéry jste začala jste hrát ženský fotbal za Mostkovice, nyní jste v týmu Držovic. Jak se stane z profesionální volejbalistky fotbalistka?

Chtěla jsem vždy hrát, ale neměla jsem kdy, když jsem ještě hrála volejbal. Po skončení kariéry přišla nabídka, tak jsem začala někdy trénovat. Je to pro mě zábava a odreaguju se, ale vždy chci vyhrát. Ženský fotbal je někdy agresivnější než mužský a já to nejsem zvyklá. Doteď jsem hrála nekontaktní sport, takže pro mě fotbal je balón a ne souboje. Bohužel momentálně nemůžu hrát, protože mám zraněnou achilovku, což není jednoduchá věc.

Vzhledem k okolnostem máte stále čas na uzdravení.

Fotbal je pro mě další výzva, vždy mám před zápasem lehkou nervozitu, což je dobré.

Jako Brazilka máte k fotbalu určitě blízko.

Otec byl fotbalový hráč Cruzeira, ale měl pak těžké zranění kolena, tak přestal. A protože můj brácha nesnáší fotbal, tak si šel táta zahrát se mnou. Nikdy si nemyslel, že budu hrát, ale naučil mě spoustu věcí. Navíc v Belo Horizonte jsem ve třídě měla jedno období Ronalda, a to druhé Ronaldinha za spolužáky, takže k fotbalu mám určitý vztah.

To se má člověk od koho učit.

Ronaldo je z Ria a Ronaldinho je z Porto Alegre, ale Cruzeiro je tak velký klub, že je přivedli tam. Oba byli velmi talentovaní, to si nemusíme říkat. S Ronaldinhem jsme stále kamarádi, píšeme si a voláme. Je to super člověk, teď dělá světové akce, tak mi vždy pošle fotky, kde je. Ronaldo byl na rozdíl od něj vždy svůj.

Autor: Tadeáš Spurný