Důvodem, proč jsem se za panem Jandou přišla podívat je, že chceme společně s Velkopopovickým Kozlem a čtenáři Deníku najít nejšikovnějšího fachmana přerovského regionu, kterého pak Kozel odmění za poctivou práci a jeho řemeslný kumšt.

Malovat před lety začal hlavně pro svou ženu a vždy to dělal pro radost, největší odměna za odvedenou práci se proto Josefu Jandovi těžko určuje. „Odměnou je, že má člověk radost z toho, že věci má,“ říká nakonec.

Motto ‒ Je to pro mě hlavně koníček.

Pana Jandy jsme se zeptali na tajemství jeho úspěchu. Prozraďte nám, co podle vás děláte lépe než ostatní a kvůli čemu se Vaši zákazníci stále vracejí?
Zákazníků moc nemám, dělal jsem věci akorát do Německa, mám to totiž spíš jako koníčka. Lidé se ke mně ale chodí dívat a měl jsem i výstavy. Lidí, co vyrábí erby, asi moc není, takže moje výjimečnost je hlavně v mém koníčku. A taky se snažím dodržovat tradici výroby, i když vyklepat mlýnky orientálním způsobem je těžké. Nejhůř se do nich tehdy sháněli vnitřky, protože jsem chtěl, aby byly funkční.

Na co se nejvíce těšíte po dni plném práce?

Už toho tolik nemám, maloval jsem teď hlavně obrázky. Není to pro mě jen práce, ale i koníček. Jsou lidí, kteří by u toho asi nevydrželi.

Výroba erbů není příliš tradiční, s jakou největší překážkou jste se zatím setkal?

Když jsem začínal, bylo těžké sehnat barvy erbů. Všude v knížkách byly černobílé. Chodil jsem do každého antikvariátu a knihkupectví, ale neměl jsem úspěch. Až v Břeclavi v jednom obchodě jsem sehnal barevný plakát, kde bylo přes sto dvacet moravských znaků. Sice to byli malinké obrázky, ale byly barevné.