Martino, přeji všechno nejlepší ke kulatinám. Už jste dostala od kolegů dárečky?
Děkuji! To teprve přijde. Já jsem si letos vymyslela, co chci. Řekla jsem si o věci, které bych si stejně koupila, cestovní kufr na dovolenou, praktické dárky jako fén apod. A dárky teprve přijdou, tedy doufám!

V Rádiu Haná pracujete krásných dvacet let, což je opravdu pořádná doba na práci v jednom médiu. Co se pro vás a rádio změnilo?
Začátky mé práce v Rádiu Haná byly parádní. Neexistovala žádná pravidla. Bylo to veselé období, mohli jsme si dovolit více říct, než dneska. Neměli jsme počítače ani internet, takže to bylo vlastně takové dobrodružství. Dnešní doba je o hodně rychlejší, jakmile se něco závažného stane, za minutu to máme ve vysílání. Před dvaceti lety se čekalo třeba i den. Dnes hraje roli technika, a já nejsem moc technický typ a navíc jsem docela zmatkař. Pokud technika funguje, všechno je v pořádku. Práce je krásná a každý den jiná. Ale jakmile začne něco haprovat, i já se dostávám do stresu.

Chtěla jste pracovat v rádiu nebo jste se k tomu dostala náhodou?
Studovala jsem na vysoké škole angličtinu a španělštinu. O prázdninách jsem si potřebovala přivydělat, tak jsem zkusila brigádu v Rádiu Haná. Šla jsem na konkurz, který jsem zvládla a pro brigádě už jsem tam zůstala a do školy se už nevrátila.

Pro vás to musel být trochu boj, když jste od povahy taková tichá, uzavřená osoba…
Ano, to má být podle horoskopu ryba! Za to můžou do značné míry mí rodiče, rodina a prostředí. Já nejsem úplně klidná, ani tichá, odmala jsem měla tendenci bavit sebe, ostatní a být taková "držka". Ale věděla jsem, že jelikož nejsem krásná, do televize nepůjdu, takže mi velice vyhovovala rozhlasová varianta, kde mě není vidět. Lidi si pak můžou myslet, že jsem třeba hezká.

Poznávají vás lidé po hlase?
Projev v rádiu je úplně jiný, než projev civilní. Ale na různých akcích, když moderuju večírky nebo svatby se stává, že za mnou přijdou se slovy: ,,já vás znám" nebo ,,vy jste Martina Procházková", a já vždycky zpočátku nevím, jestli je to špatně, jestli nedostanu pár facek. Ale naštěstí jsou reakce spíš pozitivní. Mám radost, když mi řeknou, že mě rádi poslouchají, třeba i dlouhé roky.

Na rozhlasové práci je náročné, že musíte působit v pohodě a vyrovnaně, i když máte zrovna špatný den. Jak na to?
To je hrozně těžké. Já jsem navíc docela náladová. Stačí, když se vám třeba nepovede první vstup. Nemůžete jen tak praštit rukou do stolu a odejít. Jde to špatně a nevím, jestli na to existuje nějaký recept, kdy bych si řekla, teď budu šťastná a veselá. Beru to jako práci. Vím, že se nemůžu lidem ve vysílání vybrečet a stěžovat si, že mám zrovna den blbec. Samozřejmě, když hlásím něco smutného, nebudu se u toho smát jako praštěná. Ale jinak lidé očekávají, že budu bavit, informovat, a ne kazit náladu a uvádět je do deprese.

Už se vám stalo, že jste nebyla schopná dokončit vysílání?
Stalo se mi jednou, když mi umřel kamarád, to jsem odešla z práce uprostřed směny. Dozvěděla jsem se to v 9 hodin a ještě hodinu jsem pracovala, ale pak jsem zavolala vedoucímu, že to prostě nejde a dostala jsem volno.

Kromě práce v rádiu ještě moderujete různé akce, což je časově náročné. Kdy a jak odpočíváte?
Já si odpočinu, když nemluvím. Nemusím za každou cenu komentovat, jen poslouchám o čem se lidi baví. V létě ráda plavu a v zimě lyžuju. Letos to s tím lyžováním opravdu nedopadlo. Pak mám ráda kolo, na kterém jezdím do práce. A úplně si odpočinu, když u nějakého seriálu třeba něco dobrého ukuchtím. A hrozně ráda spím. To je má vůbec nejoblíbenější činnost.

Uvádíte také známý pořad Procházka pamětí. Který rok a písnička je pro vás srdcovka a hřeje vás v paměti?
Pro mě je to doba, kdy začínalo rádio, řekněme první polovina devadesátých let. Ujížděli jsme na Mňáze a Žďorp, U2, The Cure, Metallice. Byly to moje oblíbené písničky, které se navíc hodně hrály.

Jaký je váš nejsilnější zážitek z práce? Kdy jste měla pocit, že to má opravdu dopad na životy lidí?
Jednoznačně povodně 1997. Všechno bylo pod vodou, nikde nic nefungovalo a Rádio Haná jelo na agregát a mělo elektřinu. Lidé poslouchali u tranzistorů, Morava byla vylitá pod kopcem, nikdo se nikam pořádně nedostal. Jen pár lidí tehdy mělo mobily. Lidé volali do rádia různé vzkazy, říkali, co potřebují přivézt apod. Bylo obtížné sehnat informace, nebylo to jako dnes, kdy máte na internetu vše na dosah ruky. To mělo podle mě úplně největší smysl.

A největší trapas?
To vám asi nemůžu říct, protože tam figuruje sprosté slovo. Co si ale budu pamatovat dlouho je, jak mi v létě mi vletěla do studia vosa, z čehož mám panickou hrůzu. To je moje noční můra. Pustila jsem zrovna nějakou znělku na zprávy, vypnula jsem mikrofon a dvě minuty jsem běhala po studiu a snažila se jí vyhnat. Teprve pak jsem si sedla a dořekla jsem, že se omlouvám za dvouminutovou znělku, protože jsem vyháněla vosu a počasí že bude takové a makové.

Jaké jsou tedy vaše přání a cíle na dalších dvacet let v rádiu?
Haha, že bych i za dvacet let uváděla procházku pamětí? Mě by to pořád bavilo. A já si navíc zakládám na tom, že nevypadám na čtyřicet, že by se to dalo ukecat na míň. Ale za dvacet let mě bude šedesát, to už snad budu v důchodu, ne? To by mě asi bavilo pracovat více v zákulisí, dělat redakční práci, pro někoho ty materiály chystat. Na živé vysílání už to asi nebude.

Autor: Kamil Polko