Koronavirus mi překazil svatbu, říká zpěvačka Dasha

Po kom máte pěvecký talent?
Nevím. U nás v rodině nemáme žádného zpěváka, ale tatínek byl muzikant, trumpetista. Hudební geny mám určitě po něm. A můj dědeček z maminčiny strany prý rád a dobře zpíval u vína, ostatně pocházel ze Slovácka. Vztah ke zpěvu jsem si ale asi vytvořila sama, i když původně jsem chtěla být houslistka a začala jsem se učit hrát na housle. Melodické nástroje pro mne byly přirozená věc a měla jsem potřebu se skrze ně vyjádřit. 

A proč nejste houslistka?
Protože přišla puberta, kdy se mi nechtělo cvičit, a na housle je to sakramentsky potřeba. Teď je mi to zpětně líto, ale nějaké základy mám. A až jednou bude čas, což teď vypadá, třeba zase vezmu housle do rukou. 

Jan Onder a Natálie Otáhalová: Tanec je prý manželství na zkoušku, tak uvidíme

Jste ze šesti dětí, není to také ten důvod, že jste tak dlouho čekala na vlastní desku, že jste byla taková „upozaděná“?
Nikdy mě nenapadlo, že by to byl důvod. Spíš to bude tím, že jsem introvertní rak, nejsem příliš exhibicionistka. A i když miluju hudbu a miluju vyjadřovat se zpěvem, nejsem úplně typ, který by se cpal dopředu. Vlastně mě i baví sledovat všechno zezadu. Zkrátka věci dělám intuitivně. Tak, jak to cítím. 

První sólové album Konečně jste vydala teprve před třemi lety. Je asi jasné, z jakého důvodu se tak jmenovalo. Proč se to aktuální jmenuje Symphony?
Protože je symfonické. (smích) Je to projekt, který jsme vymysleli už před osmi lety a vznikl i proto, že v muzice mám ráda pestrost. Nejenom, že jezdím se svou pětičlennou kapelou Pájky Pájk, ale zároveň dost často hostuji v big bandech, a přestože můj žánr je pop, dostala jsem také příležitost zazpívat si za doprovodu symfonického orchestru. Ta barva a dynamika mě naprosto okouzlila. A tak jsem oslovila mého dlouholetého spolupracovníka Martina Kumžáka, který podobných projektů udělal několik, ať už to byl muzikál Hamlet zpracovaný v symfonické verzi, psal i symfonický projekt pro kapelu Lucie. Vybrala jsem si písně převzaté i ze svého repertoáru, které mi sedí a které bych si dokázala představit ve spojení se symfoňákem. Nahrávání jsme měli domluvené na květen 2020. Bohužel nám to překazil koronavirus, ale my jsme se té představy nechtěli vzdát a dohodli jsme se s Filharmonií Hradec Králové, že to natočíme bez publika.

Dlouhou dobu jste byla vokalistkou Karla Gotta, od jehož úmrtí uplynul nedávno už rok. Co vám dala spolupráce s „Mistrem“?
To byla nejlepší škola, kterou jsem mohla dostat. S Karlem jsem měla možnost vidět celý ten proces, jak vypadá sláva, jak vypadá tvrdá práce takové hvězdy i nesmírná lidskost, kterou měl jednoznačně v sobě. Byla to neuvěřitelná kombinace všeho a já jsem šťastná, že jsem u toho mohla dvacet let být. Karel mi vlastně také pokřtil předchozí album Konečně. Teď už jsem ho tedy o další křtění požádat nemohla, nicméně on některé z těch písní znal. Konkrétně třeba Man In The Mirror, kterou jsme natočili v symfonické podobě. Tu měl ode mne rád.

Takže jste si té slávy po jeho boku užila také.
Ano, měla jsem možnost to sledovat. Pro to se člověk opravdu musí narodit, musí to chtít. Karel výsluní miloval, miloval přízeň svých fanoušků, a bylo obdivuhodné, co on pro ně všechno dělal. 

Zpívám si všude, i ve sprše, říká operní pěvkyně Kamila Zbořilová

A jak se choval ke svým vokalistkám, ke svým spolupracovníkům?
Ke všem stejně dobře, ohleduplně. Nikdy jsem s ním nezažila žádný ošklivý výstup.

Nechoval se tedy jinak mimo dohled kamer a médií…
Nevím o žádné Karlově druhé tváři, a to jsem s ním spolupracovala dvacet let. On zkrátka byl laskavý, milý, nevím o žádných jeho negativních stránkách… Možná byl občas nerozhodný, rád si nechal poradit. Vždycky všechno pečlivě promýšlel, každý svůj krok i výrok, aby na to nebylo pohlíženo tak, jak on nechtěl. Aby si z toho někdo něco nevyjmul a nemělo to jiný význam, než Karel chtěl… A za všech okolností byl pokorný. 

Myslíte, že někdy přijde druhý Karel Gott, někdo, kdo ho nahradí? Vidíte nějaký takový talent na české scéně?
Těžko říct. Karel také neměl úspěch a slávu hned. O svoji pozici musel nějaký čas bojovat a zrál jako víno. Charisma měl čím dál tím větší. Získával ho s věkem a životními zkušenostmi. Nedokážu odhadnout, kdo by ho mohl nahradit, i když talentovaných lidí je u nás spousta. Karel přišel ve správnou dobu a byl skutečně jenom jeden. To ale neznamená, že někdo další nemůže být také takový originál. 

Ve svých začátcích jste spolupracovala i s Jiřím Kornem. Co jste spolu dělali?
Jirka Korn byl u mých úplně prvních krůčků. Když jsem přišla do Prahy studovat konzervatoř, vzal si mě pod svá křídla do agentury Krach, kterou tehdy vedl. Jezdila jsem s ním na jeho vystoupení jako host. Měl dokonce pořad „To je šoubyznys“ v České televizi, kde jsem také několikrát vystupovala… Té spolupráce si nesmírně cením, protože Jirka je profík a každé svoje vystoupení neuvěřitelně pečlivě propracovával. Taková profesionalita se v dnešní době jen tak nevidí. 

Bezdětnost jsem si nevybrala, říká slavná architektka Eva Jiřičná

Takže školu máte dobrou, měla jste dobré učitele. Nechtěla byste vy někoho učit? Předat mu své zkušenosti?
Mnohokrát jsem byla oslovena z různých škol, jestli bych tam nešla učit, ale zatím si na to netroufám, protože vím, jak je to zodpovědná práce. Myslím si, že ještě stále potřebuji sbírat zkušenosti, abych je třeba jednou mohla předávat dál. Ale tomu dávám ještě minimálně dvacet třicet let. (smích)

Svým zpěvem jste doprovázela i tanečníky ve StarDance, kde vás Marek Eben často chválil. Co s vámi dělá chvála?
Samozřejmě mě to těší a popohání vpřed.

Takže nemáte tendencí usnout na vavřínech.
To ne. Myslím, že už jsem dost poučená. Světská sláva, polní tráva, jak mi vždycky říkával můj tatínek. Tak to opravdu funguje. Na tom, abyste se udržel nahoře, jako třeba Karel Gott, musíte hodně pracovat.

Chválili vás rodiče jako malou?
Chválili, ale s mírou, rozumně. Táta si jako muzikant byl vědom, že by mě neměl přechválit. 

Odhadoval bych, že jste ve škole byla jedničkářka.
Myslím, že úplně ne. (smích) Ze začátku možná, ale kolem puberty jsem to začala flákat, asi jako skoro každý. (smích) Ne, já jsem byla takový snílek. To, že jsem nebyla jedničkářka, bylo většinou zaviněné tím, že jsem si v hodině ujela na nějaké myšlence a přestala jsem vnímat. A mám to tak doteď, že občas ztrácím pozornost. 

Jak jste se vlastně dostala ke zpěvu?
Tak trochu jsem zpívala vždycky. Sice jsem praštila s houslemi, ale chodila jsem do sboru. A pak mě spolužáci přihlásili do nějaké pěvecké soutěže, ve které jsem uspěla, a potom už to šlo ráz na ráz. Postupně jsem sbírala odvahu. 

Váš partner je také muzikant, bubeník Ondřej Sluka. Jak vám to spolu ladí?
Jak to ladí bubeníkovi a zpěvačce? (smích) Já myslím, že dobře. My jsme se potkali díky muzice, když Ondra hostoval v kapele Honzy Smigmatora, takže my jsme spolu i hráli. Občas se mnou chodí hrát na záskok i do mojí kapely. A v životě nám to spolu klape výborně, právě proto, že jako muzikanti pro sebe máme pochopení, pro tu profesi. Noční návraty a podobně…

Josef Formánek: Přeju si, abych už nikdy neměl problém s alkoholem

Doma tedy asi moc nemuzicírujete.
To ne. (smích) Do zkušebny chodíme každý zvlášť.

Máte čtyřletou dceru, jste zasnoubená, ale vdaná, pokud vím, ještě nejste.
Nejsem. A musím říct, že nám to ten letošek překazil. Neměli jsme ještě daný termín, ale my jsme v tomhle takoví pankáči, nic jsme neplánovali. A hlavně nechceme žádnou super velkou oslavu, jenom normální setkání s rodinou. A kvůli tomu divnému letošku, kdy nevíte, co a kdy vám zakážou, jestli vám vůbec povolí se sejít, jsme si řekli, že to nebudeme hrotit, a tak jsme svatbu letos neuskutečnili. Ale všechno má svůj čas. Navzájem jsme si to slíbili a je jedno, kdy to splníme. 

Ondřej byl s vaší dcerou na mateřské dovolené. Jak to zvládl?
Výborně! On to vlastně sám navrhl, protože věděl, kolik práce mám, a že by pro mne bylo těžké z toho koloběhu vystoupit. Pozici v showbyznysu si nějaké roky budujete, a kdybych na dva roky úplně zmizela ze scény, bylo by těžké dostávat se zpět. Takže mi umožnil, abych aspoň částečně zůstala v práci. Také jsme to nechtěli řešit cizími chůvami, ale rozhodli jsme se, že to zvládneme spolu. Díky jeho obrovské asistenci jsme to zvládli tak, že jsem rok kojila a přitom jsem zvládla nazkoušet představení, hrála jsem, a Žofinku jsme ušetřili toho, abych ji všude tahala s sebou po všech mých štacích.

Ještě než se kvůli pandemii covid-19 zavřela divadla, byly zakázané muzikálové produkce i koncerty, protože při zpěvu byste na někoho mohla prsknout koronavirus. Co jste si myslela o takovém opatření?
Samozřejmě mi to přišlo nesmyslné a mrzelo mě, že vláda způsobila to, že se kultura rozdělila na dva tábory, ačkoliv jsem činohercům přála, že mohli hrát. Vadilo mi, že se všude v médiích psalo o tom, že zpěv je škodlivý. Ten argument, že bych mohla nakazit lidi, když při koncertu stojím šest metrů od nich a jsem tam jediná zpívající osoba, navíc zpívám do mikrofonu, to mi přišlo naprosto absurdní. 

Milan Peroutka: Že o vás napíší, že jste debil, je zkušenost k nezaplacení

Přišla jste s druhou vlnou koronaviru o práci?
S první i s druhou vlnou jsem přišla o práci. Všichni z branže o ni přišli. Někteří lidé, kterých se to netýká, mi třeba řekli: „Ale vždyť v létě jsi mohla pracovat bez omezení, ne?“ Jenže pro pořadatele bylo těžké vůbec přesvědčit diváky, aby na ty akce přišli. Lidi se bojí, protože se na ně denně z médií hrnou čísla o nakažených a úmrtnosti, a přitom pravdu nikdo neznáme. Další věc je, že spousta lidí si lístky na můj koncert koupila, ale já jsem ho musela dvakrát přesunout. Také je to nebaví, mít peníze v něčem, z čeho nic nemají. V tomhle jsme to měli ztížené. Jelo se v utlumeném režimu i v tom mezidobí. Nebyl to ten stav, který známe normálně. Plný sál jsme od března nezažili. Já jsem však smířená s tím, že pracuji v jedné z nejlabilnějších branží, a tuto nemoc nebagatelizuji, chová se fakt divně. Zkrátka se teď všichni musíme spíše semknout a poradit si v této nečekané životní situaci. 

Co teď budete dělat?
Snažím se zaměstnávat, abych se nezbláznila, protože jsem činorodý člověk. Na prvním místě je rodina, které si teď nesmírně užívám. Celé léto jsme se starali o zahradu, kde jsem pěstovala všechno od brambor po rajčata, abychom měli co jíst, kdyby bylo nejhůř. (smích) Hodně času mi zabrala i příprava nového alba. A teď s kolegou Honzou Smigmatorem stále týden co týden připravujeme náš pořad Klub Evergreen pro Český rozhlas Dvojka. Nezvykle hodně zkoušíme i s kapelou, protože připravujeme nový repertoár. Pouštím se i do tvůrčích činností, co se týče muziky, takže se neustále snažím zaměstnávat. Pořád potřebuju mít motor a jet. Je to taková moje ochrana před chmurami.