Proč máte v názvu Divadla MALÉhRY malé h?
Bára: Je to alibismus. Když vynecháme to „h“, tak jsou to přiznané maléry.

Žijete a působíte v Brně. Dá se z Brna dobýt svět?
Daniela: A existuje vůbec místo, odkud se dobyde svět? Nebo je to iluze, kterou nás odmalička někdo manipuluje? Co to vlastně je „dobýt“? Je to touha našeho srdce, nebo ega? Srdce s tím vůbec nemá co do činění, srdce je láska, spojení, spolupráce, ocenění každého z nás. Ego touží po dobývání… Alexandr Makedonský před svou smrtí pochopil, co udělal. On, který dobyl skoro celý svět, se nechal pohřbít s otevřenýma rukama. Když ho nesli na místo posledního odpočinku, jeho ruce visely z nosítek dlaněmi nahoru, aby celý svět pochopil jeho chybu a už ji nemusel nikdo opakovat. To je historický fakt.

Bára: Vidíte a spousta lidí to nepochopila dodnes… Ale někteří ano. Vývoj a poznání jdou prý tempem nejpomalejšího.

Nikola: Mějme tedy strpení, se sebou i s ostatními.

Po čem tedy toužíte?
Nikola: Po souznění, nalezení vnitřní rovnováhy a pochopení, proč jsem na tenhle svět přišla, jaké tady mám poslání. My lidé jsme jako puzzle, přesně zapadáme jeden do druhého a každý bez výjimky je vítězem už jen proto, že se narodil, a má svoje jedinečné místo a právo na existenci… Takže, jestli po něčem toužím, tak je to objevení a projevení svého poslání na tomto světě.

Bára: Dávat něco druhým, rozdávat radost. Prvotně tu radost musím nalézt v sobě, protože jak bych jí mohla rozdávat, kdybych ji neměla… Čím víc ji chci rozdávat, tím víc ji musím v sobě nashromáždit. A to už je výzva, ne?!

Jak probíhá tvorba v kolektivu tří žen, tří individualit?
Daniela: Živelně. Jsme spolu víc než dvacet let, a to už je kus života. Prožily jsme toho skutečně hodně – radosti i zklamání, probrečené noci i prosmáté dny… Dá se říci, že si rozumíme na mrknutí oka. Přestože je každá z nás trochu jiná, je nám za ta léta jasné, že pokud na nějakou věc okamžitě nezareagujeme s nadšením všechny tři, není to to pravé… a hledáme dál.

Nikola: Základem naší tvorby je pravdivost. Ono to zní banálně, ale zkuste někomu blízkému říct, co si o jeho počínání opravdu myslíte. Pravděpodobně se urazí, nebo ztratíte kamaráda… A tahle „banální“ pravdivost je to, co nás posouvá dál, to, co nám nastavuje pravdivé zrcadlo našeho jednání. Pokřivená zrcadla jsou nanic a takové vztahy osobní ani pracovní nemohou dlouho fungovat.

Bára: Máme se úplně jednoduše rády… Zní to moc pateticky? Možná v době, kdy se láska používá do sloganů sloužících i k prodeji hamburgerů, tohle slovo ztrácí význam, ale jeho obsah každý z nás cítí.

„Naučili nás dívat se na svět tak, jak se na něj dívají druzí. Naučili nás dodržovat rituály, které vymysleli druzí. Naučili nás poslouchat druhé a ne sebe. Ve třech letech jsme se ptali proč. Potom jsme se ptát přestali…“ Kdy jste se začaly znovu ptát a jak to dopadlo?
Bára: Teda, vy umíte naše texty! Tohle je podtitul našeho pořadu „Čtení ke kafi“… Ptát jsem se začala, když jsem z pohledu ostatních získala všechno, po čem jsem toužila, dosáhla nějaké uznání, fotky na titulcích, role ve filmech… Najednou jsem cítila prázdno a pochopila, že tohle všechno mi žádné opravdové štěstí nepřinese. To štěstí musím najít někde uvnitř. Bylo to nečekané zjištění, a tak jsem se začala ptát…

Daniela: Vlastně ani netuším, kdy jsem s ptaním začala. Mám naopak pocit, že jsem s ním nepřestala. Jako malé dítě jsem se koukala na dospělé a ptala jsem se: „Proč jsou tak nespokojení?“ A ptám se dodnes. V dospělosti mi ale doklaplo, že je to tak nějak rozhodnutí každého z nás. Spolehli jsme se na zkušenosti druhých a upřednostnili je před našimi vlastními. Proč děláme všechno stejně jako Pepík nebo Mařenka odvedle? Proč si myslíme, že naši rodiče, učitelé, vychovatelé, kapacity mají nutně vždycky pravdu?

Nikola: Někdy v pubertě jsem se začala ptát, proč si vlastně všichni myslíme, že takoví, jací jsme, nejsme v pořádku? Říkali nám, že máme být normální. Ale kdo určuje normu? Většina? A jak si můžeme být jistí, že většina, jež většinou žije nenaplněnými životy, má pravdu? Když mi někdo radí, jak mám žít, dobře si ho prohlédnu. Září mu oči? Je zdravý? Dělá práci, kterou miluje? Má kolem sebe šťastné blízké? Pokud tomu tak není, jeho radami se neřídím. Ale těmi zářivými a šťastnými lidmi se moc ráda nechám inspirovat. A kupodivu jich není málo!

Dá se zbavit toho pohledu na svět, ve kterém jsme byli vychováni? Zbavit se naučených rituálů a poslouchat sám sebe?
Daniela: Hm, kde to všechno začalo? Asi v rodině, ne? Tam nás začali ohýbat a lámat. I když jsem si vědoma, že v dané chvíli dělali to nejlepší, co mohli. Mám na rodiny trochu alternativní pohled. Pro mne je opravdová rodina okruh těch, kteří nás nechtějí měnit k obrazu svému, pomáhají nám k dosažení našich vysněných cílů, i když se třeba jejich cíle mohou od našich hodně lišit. Pomohou nám vstát, když upadneme a nikdy v budoucnu toho nezneužijí. A je úplně jedno, zdali jste se v takové rodině narodili, nebo jste si ji vytvořili mnohem později.

Bára: Chce to odvahu odejít z nefunkčních zhoubných vztahů, ve kterých se nám někdo v „dobře víře“ snaží dokázat, že takoví, jací jsme, nejsme v pořádku, a obklopit se těmi, kteří nás podpoří. Znáte ty zdánlivě neškodné poznámky vašeho okolí, když chcete něco změnit. „Ale prosím tě, vždyť tě známe! Vždycky jsi byl nebo byla takový moula, to ani nezkoušej!“ A máte vystaráno!

Nikola: Vlastní rituály a podporu si bohužel musíme nejdříve vytvořit sami i tváří v tvář odporu ostatních, kteří si myslí, že nás dobře znají, a nedůvěřují nám. I když to nemusí být ze zlého úmyslu, jejich nedůvěra je jako jed, co otráví celé to naše snažení.

V době koronaviru jste přestaly hrát v divadlech a začaly streamovat. Jaká je komunikace s diváky ve virtuálním prostoru?
Nikola: Hodně specifická. Stream není ani televizní pořad, ani rozhlasový a už vůbec ne divadelní… Co s tím? Byla to velká výzva udržet si výbornou náladu, radost a optimismus, když namísto živých diváků se spontánními reakcemi stojí neosobní kamera, kde kameraman neřeší náš výkon, ale technické problémy, protože živá vysílání vyžadují od technické složky okamžité reakce, záběry, střihy…

Bára: Ale na druhé straně to bylo alespoň něco, co se dalo udělat. V prvních týdnech karantény jako by se život zastavil. Lidé seděli doma jako opatření a mnozí nevěděli, co s tím. Strach, strach, panika, ticho v ulicích. Docházelo právě k té nejhorší situaci, že strach začal udržovat naše životy v nejnižších vibracích… Tak honem, je potřeba něco dělat! Chce to naději, soudržnost, úsměv… Co pro to mohou udělat herci? Něco málo určitě. Tak jdeme do toho.

Daniela: Sledovanost v prvních týdnech, kdy lidé téměř nevycházeli z domu, byla obrovská. Diváci nám děkovali, psali a docházelo ke krásné vzájemné výměně naděje. A za to všechno, co jsme mohly zažít právě díky streamování, děkujeme Bolkovi, který nám dal důvěru a pět vysílacích časů z foyeru divadla, a taky samozřejmě celému týmu Divadla Bolka Polívky. Semklo nás to a uvědomily jsme si, jak tuhle naši divadelní rodinu milujeme, jak moc nám dává a že vlastně nejsme samy. A to stejné platí i o divácích. Najednou jsme byli všichni na jedné lodi.

Od května vysíláte také podcasty z Divadla Bolka Polívky, stejně jako další umělci, kteří na této scéně hrají.
Daniela: Dostaly jsme prostor jedenkrát do měsíce natočit autorský podcast. Celou sérii, která bude pokračovat i v době „pokovidové“ jsme nazvaly „Maléhry ke kafi“. Budou v nich naše fejetony, postřehy a příběhy ze života osobního i divadelního, trochu zamyšlení a mezi tím i také krátké rozhovory s hosty, které si pozveme.

Bára: V prvním podcastu rozebíráme naše pocity z posledního večera před karanténou, který jsme prožily v řecké kavárně na koncertě Jannise Morase… Pozvaly jsme si ho, a tak si posluchači mohou poslechnout i jeho krásné řecké písničky a povídání.

Nikola: Chtěly bychom zvát zajímavé lidi, o kterých se třeba tolik nepíše, ale rozhodně to neubírá na jejich talentu a velikosti.

Ve vašich představeních pro dospělé se objevují i muži. Žena v mužském kolektivu způsobí, že se chlapi předvádějí. Co způsobuje muž zasazený do kolektivu žen?
Bára: Že se ten muž předvádí dál… Ale ve chvíli kdy začne mluvit o tom, že ho bolí kolena, záda a kyčle, tak pochopíme, že už se mezi námi holkami domestikoval.

Nikola: Máme kolem sebe paradoxně daleko víc mužů než žen. Navenek to vypadá, že jsme v tom jen my tři, a přitom za námi stojí parta techniků, pomocníků a ochránců rodu mužského. Když začneme být hysterické, máme jeden slogan: „Holky, buďme trochu chlapi!“

Daniela: Jednou jsme byly na festivalu v malém městě a Pepa Polášek, který s námi hraje v komedii „Vepřo, knedlo, zelo“ a svléká se na jevišti v jedné scéně do trenýrek, nám před představením pro kontrolu ukazoval trenky, co měl zrovna na sobě, jestli jsou dobrý. Pohledy pořadatelů a uvaděček se nedají slovy vyjádřit…

Stane se, že se na něčem neshodnete, umíte se i pohádat?
Bára: Jasně, ale ne tak, abychom se urazily a nemluvily spolu celý den. Mluvíme, mluvíme, vyříkáváme si pocity, i když je to třeba trapné, hloupé či dětinské.

Daniela: Nakonec to stejně skončí smíchem… On život je taková tragikomedie.

Nelze si nevšimnout, že se snažíte být sladěné i oblečením, takové sestry v triku. Dá to hodně práce shodnout se, co si vezmete na sebe?
Daniela: Ona je to vlastně taková zkratka.

Nikola: Trochu i lenost.

Bára: Pořád řešit, co na sebe… Takhle to jedna navrhne, a ostatní jsou rády, že o tom nemusí přemýšlet.

Na co se momentálně těšíte?
Bára: Až budeme moci natočit v ČT naše plánované pohádky bez všech opatření a ve znovunabyté svobodě.

Daniela: Těšíme se na natáčení nových podcastů v Divadle Bolka Polívky, na setkání se všemi, které jsme si přizvaly, na možnost nového způsobu oslovit diváky a taky na to, že dokončíme scénář komedie, na kterém teď pracujeme.

Nikola: Těšíme se na diváky! Taky na léto, na kavárny, na koupání v potůčku, koukání do ohně a na oblohu plnou hvězd… Vlastně na všechno. Na světě je krásně, jen se nebát otočit hlavu tím správným směrem!

Vizitka:

Herečky Daniela Zbytovská, její dcera Nikola Zbytovská a Barbora Seidlová spolu tvoří takzvaně „třihoherní“ autorské divadlo MALÉhRY, jehož počátky dělí od současnosti už 24 let. Mediálně nejznámější je asi posledně jmenovaná Barbora Seidlová, která natočila například pohádku Lotrando a Zubejda, zahrála si i ve filmech Snowboarďáci, Bolero nebo Odcházení.

Všechny tři dámy žijí v Brně, jejich domovskou scénou je Divadlo Bolka Polívky. V jejich repertoáru jsou například autorská představení Nebe?, Peklo, Vepřo, knedlo, zelo, Biostory, Čtení ke kafi nebo pohádky pro děti. Vydaly knihy Jak na příšery a Pohádky a MALÉhRY. V současné době vysílají také podcasty z Divadla Bolka Polívky. Více na www.divadlomalehry.cz.