Při zaslechnutí této tragické zprávy jsem si vzpomněla na období kolem Vánoc, kdy jsem se pokoušela zjistit číslo krizové linky, která by pomohla lidem v nouzi.

Kdybych byla na místě člověka, který potřebuje okamžitě řešit problém, mám smůlu.Telefonování mi totiž zabralo půl hodiny času, během níž jsem se z asertivity a nečinnosti krizových pracovníků málem zhroutila.

Nejprve mi hlas ze záznamníku omluvně sděloval „ordinační hodiny“ jedné z krizových linek. Pomůžeme vám, ale až od 16 hodin. Následovaly odkazy na konkrétní zdravotnická zařízení, která mi měla pomoci.

Nepomohl nikdo a asi čtvrt hodiny jsem čekala na to, až se mezi sebou domluví spojovatelky. Akce pokračovala dalšími zbytečnými telefonáty a odkazy na čísla, která neexistovala.

Nakonec jsem se přece jen dovolala – na Linku důvěry v Praze. V tu chvíli jsem ji už opravdu potřebovala. Přestože jsem si s pracovnicí linky pěkně popovídala, nevím, jestli by mi v případě nutnosti pomohla.

Přece jen – z Prahy je to docela dálka. Existují možná instituce, na kterých se může šetřit. Krizová linka by ale mezi ně rozhodně patřit neměla, jak dokazuje případ z Holešova.

PŘEČTĚTE SI DALŠÍ ZPRÁVY Z HRANICKA

Moje HranickoSportKulturaPodnikáníČerná kronika