Vyfrézováni, aneb cesta z města

Ještě donedávna jsem si myslela, že je dobré řídit se radami zkušených řidičů, kteří namísto jízdy vyfrézovanými jámami a slepými ulicemi (v Přerově spontánně vznikly z většiny hlavních tahů) doporučují: choďte raději pěšky.

I toto poslední tabu už ale padlo. Asi se proti mně osud spiknul, ale na cestě do města jsem hned třikrát narazila. Nejprve jsem s nadějí vstoupila do vyfrézované vozovky u hřbitova, abych vzápětí upadla do hluboké jámy.

Povzbuzující bylo jen to, že jsem v ní nebyla sama, ale o své berle a vzápětí i o mě se opíraly ještě dvě babičky. Vylezla jsem z díry, abych vzápětí v jiné ulici potkala stavební dělníky.

Rázně nás chodce okřikli, ať jdeme jinam, a dramaticky přitom ukázali na jedoucí bagr. Pochopili jsme a zvolili jinou cestu. I na jejím konci ale byly zátarasy. Následoval dlouhý pochod neznámými ulicemi, které s cestou z bodu A do bodu B nijak nesouvisely.

Jaké štěstí – vynořili jsme se u parčíku na náměstí Svobody. Naše radost neznala mezí. Ale i to jsme s mými spoluchodci zakřikli. Z parku se na nás totiž vyřítil sběrač listí a rázem bylo po idyle.

Jak se zdá, jediným bezpečným dopravním prostředkem po Přerově je helikoptéra. A nebo bagr. Ne nadarmo už někteří řidiči z okolních měst přejmenovali Přerov na Tankodrom. Je to nejen praktické, ale hlavně výstižné.