Protože, jak mě přesvědčila má poslední zkušenost s lékaři olomoucké fakultní nemocnice, stále funguje něco, čemu se tak pateticky říká lidská sounáležitost.

Má dcera měla v noci na sobotu vysoké horečky, a protože v Přerově ani Olomouci nejsou přes noc v provozu pohotovostní lékárny, telefonovala jsem, kam se jen dalo. To, co totiž ještě před desíti lety běžně fungovalo, tedy návštěva lékaře v domě a dětská pohotovost, je dávno minulostí.

A v případě, že není jediná lékárna v dosahu padesáti kilometrů a rodičům právě došly léky na snížení horečky, není důvod k smíchu. Nakonec jsem se ve tři ráno přece jen dovolala na dětské oddělení olomoucké fakultní nemocnice, kde mi lékař okamžitě nabídl řešení – přijeďte si pro léky, dám vám několik čípků. Mělo by to vydržet do doby, než otevřou lékárny.

Když jsme pro léky přijeli, vyhlížel nás téměř u vchodu s obavami, aby vše dobře dopadlo. Možná to byl anděl strážný, ale každopádně mě to velmi povzbudilo. Nic není ztraceno, pokud ještě máme chuť pomáhat druhým.