Ani dvacet uplynulých let od převratu nedokázalo v některých lidech zlomit strach demokraticky vyjádřit svůj názor. „Nepište to do novin. Nechci mít zbytečné potíže,“ slyším poměrně často od těch, kteří mají problém, ale bojí se o něm mluvit veřejně a otevřeně.

Je pravdou, že přílišné vystrkování růžků se občas může nevyplatit. Každý člověk by měl zvážit, co a komu může říct, aby si svou výřečností víc neuškodil než pomohl. Pokud si například pouští pusu na špacír zaměstnanec, měl by zvážit, jestli ho tato „odvaha“ nemůže stát místo. V tom případě se dá jeho opatrnost pochopit.

Pokud se ale bojí říci svůj názor občan, kterého neuspokojil městský úřad nebo některý z jeho úředníků, pak není něco v pořádku. Tato instituce přece funguje díky našim daním. A pokud nás přímo vyzývá k tomu, abychom svou případnou výtku vyslovili, udělejme to. Třeba s grácií a jistou dávkou slušnosti a taktu. Určitě je to férovější a smysluplnější než vykřikovat své stížnosti jen tak do vzduchu, kde se rozhodně nevyřeší.