Adéla Gondíková: Manžel je uklízecí typ. Doma se přetahujeme o vysavač

Po prázdninách vás diváci uvidí v nové show Můj muž to dokáže na TV Prima. O čem ve zkratce tento pořad je?
Na mužské soutěžící čeká řada netradičních úkolů a jejich slavné ženy nebo partnerky budou na své polovičky sázet. Ten, jehož žena vsadí nejvíc, se pokusí splnit úkol, který pro něj bude v tu chvíli překvapením.

Jste soutěživá?
Ne! Vůbec! Tohle v sobě nemám. Jsem spíš vzdávačka, než že bych se do poslední chvíle rvala s tím, že mám ještě nějakou šanci. A Jirka soutěživý taky není, což je dobrý. On si nepotřebuje něco dokazovat. Třeba že je padesát metrů pod vodou, že byl tam a tam, nebo že je na lyžích první dole.

Vstoupí kvůli ní Jiří Langmajer do Sokola? Adéla Gondíková chce cvičit na sletu

Zkrátka ho to baví.
A chce být zdráv a fit. Možná by vyhrál v pojídání pilulek. Vždycky má radost, když se potká s někým, kdo je taky hypochondr. To pak přijde a řekne: „Představ si, ten byl ještě horší než já!“ A na to já mu řeknu, že mu to nevěřím. (smích) Nejlepší je, když dojde na byliny, to se pak ptá: „Ostropestřec máš? Ten bereš?“

Takže o vás manžel pečuje?
Taky, bohužel. (smích)

Máte od něj nějaký výběr vhodných vitaminů, které máte vyskládané na stole?
Nemám, ale je kolem toho teda řečí, že je užívat musím. Jirka třeba říká: „Já to myslím pro tvoje dobro. Já bych chtěl, abys byla krásná, vydržela jsi mi dlouho.“ Takže já mám svou skříňku, kde už toho mám drahně. Třeba vitaminy na vlasy, na zuby. Pak je tam pupalka a tuhle mi dal něco, co snad užívají staří lidé. (smích)

To jste jako v bavlnce a nemusíte se o nic starat.
Vlastně ne. Já vždycky říkám, že v těch vitaminech je takových peněz… Kdyby on to všechno nejedl, už jsme mohli mít druhý dům. Jirka nedělá nic napůl, naopak vždycky udělá raději víc. Když se třeba natírá krémem, tak mně vydrží půl roku a on ho vypotřebuje za tři měsíce, nebo i rychleji.

V čem by váš muž mnohé překvapil?
Řada lidí by do něj asi neřekla, že je uklízecí typ. On je hodně vysazený na zahradu, dalo by se říct, že je úplný Mičurin. (smích) Seká dvakrát týdně, pořád něco zastřihává, pleje, vyndavá, přendavá a pomáhá našemu zahradníkovi. Vůbec je hodně pracovitý, často třeba vysává. Já vysaju, on přijde domů a vysaje znova. Ale to já teda dělám taky, takže my stále vysáváme, protože máme doma psa, všude jsou chlupy. Jirka mi lux klidně bere i z ruky a já mu říkám: „Nech mi to, to je moje!“ On si zase myslí, že to udělá líp než já. (smích) Takže my vysáváme klidně i desetkrát za den.

Jiří Langmajer: Mám štěstí na herecké partnerky. A že jich, sakra, bylo

Překvapila jste Jiřího něčím? Jste v něčem opravdu výjimečná?
Asi ničím. Nic výrazného, čemu bych se věnovala, nemám. Ale vždycky mu udělám radost tím, že s ním jedu na hory, na kolo, na lyže. Když spolu děláme aktivity, které má rád. Vzhledem k tomu, že máme strašně málo společného času, tak je pak za to, že s ním někam jedu, hrozně šťastný.

V zimě jsem viděla fotku, že jste si společně vyrazili do hor na lyže.
Jirka mi říkal, že hrozně touží po tom, abych vyzkoušela skialpy, na kterých hodně chodí. Já jsem nechtěla, protože mě přivedl k běžkám, což mi stačí. Sjíždět kopce v hlubokém sněhu neumím, takže jsem se do toho nehrnula.

Ale abych mu udělala radost, řekla jsem mu, že s ním půjdu. On byl šťastný a řekl, že všechno zařídil. Že ráno přijdu do obchodu, kde mi vše půjčí, obléknou mě a na túru s námi půjde paní, která vede místní skialpové kurzy. Že půjdeme sami a nemusím se ničeho bát.

Když jsem ráno do toho obchodu přišla, bylo tam asi pětadvacet takových těch nejvycvičenějších skialpinistů. Tak to jsem mu říkala, že si snad dělá srandu. Samozřejmě jsme spolu nakonec vůbec nešli. On s nimi byl vpředu a já se snažila udržet tempo. Navíc jsem tomu nerozuměla, šla jsem na lyžích, oni mi pořád dávali podložky pod botou nahoru, dolů a já vůbec nevěděla, co se se mnou děje. Nakonec jsem ale prošla a všichni se shodli, že na začátečníka to bylo dobrý.

Křest ohněm máte za sebou. Zní to ale, jako kdyby to byl jen jediný váš výšlap.
Přesně tak, tím to zhaslo a mám splněno. V létě jsme zase jeli v Krkonoších na výlet na elektrokolech. To mi říkal: „Prosím tě, elektrokolo, to jedeš. To je motorka!“ No, takže kolo je těžké jako blázen, já funěla do kopce jako blázen a říkala jsem, že to teda rozhodně zadarmo není. Všichni mi ochotně ukazovali, kde si mohu přidat, aby to šlapání do kopce bylo lehčí. A až když jsme byli na tom strašném vrcholu, tak mi řekli, že tam je i turbo! Že jsem se tedy tak dřít nemusela.

Manželé Šlégrovi: Na to, co kolem nás bylo, jsme náš vztah zvládli s lehkostí

V horách to byla výjimka, protože jinak jezdíte na klasickém horském kole. Jezdila byste i sama? Nebo je v tomhle váš muž tahoun?
Můj muž je ve všem tahoun. Kdyby mě ve všem neprudil, tak já bych sama nikam nejela. Možná po vesnici, za našima, nakoupit. To mi přišlo vždycky praktické, sednout na kolo, nechat ho před krámem, něco koupit a zase jet zpátky. Ale teď máme tak kvalitní kola, že nemůžou stát před krámem. To mi bylo zakázáno.

Takže na aktuálním kole žádné nákupy, ale jen sportovní výkony.
Přesně tak. My jsme dokonce s Jirkou a dcerou jezdili na cyklozájezdy. Takže klasičtí účastníci zájezdu. Jede autobus a táhne vlek na kola. To jsme provozovali a jezdili jsme takhle do zahraničí. Autobusem vás vyvezou někam na kopec a vy sjíždíte do údolí a můžete si zvolit svou vlastní etapu. Někdo jede zpátky patnáct, jiný třeba třicet nebo padesát kilometrů.

Takhle jsme toho najezdili hrozně moc a bylo to hezké. Jezdilo se kolem různých jezer, na horách, člověk se nadřel, protože padesát kilometrů není úplně málo. Ale nádherné to bylo jak po Rakousku, tak Slovinsku.

V čem naopak jste tahoun vy?
Já jsem asi kulturní tahoun. Mám hrozně ráda divadlo, kolegy, kamarády, a když mám trochu volna, tak se na ně chodím koukat. Takže když máme společné volno, což se stane třeba jednou za sezonu, nenavrhnu, že půjdeme na večeři. Hned se kouknu, co hrají v kině, v divadle a většinou jdeme do divadla. Myslím si, že Jirka by sám nešel, v tomhle jsem tahoun. Jsem taková divadelnice.

K čemu by vás váš manžel nikdy nepřemluvil?
Jít pod vodu. To já nedokážu.

On se potápí s lahví?
Už dlouho a tohle je další věc, kterou jsem zkoušela kvůli němu. Ale zjistila jsem, že to nedám. Mám asi nějaký blok nebo nevím. Při zkouškách musíte pod vodou otevřít oči a já to nedokážu. Být pod vodou je pro něj pocit štěstí, svobody, sebeovládání, nádherného prostředí. Pro mě to je utrpení. Stres, strach, panika. Vůbec jsem nebyla schopná se hlouběji ponořit, a to jsem se o to pokoušela třikrát. V bazénu to ještě docela šlo, ale v moři vůbec.

Jednou jsem měla takový discovery ponor, který byl podle divemastera v sedmi metrech pod hladinou, což mi vlastně ani nepřišlo. Ale pořád to bylo o tom, že jsem viděla loď. Kdežto jít do hloubky znamená, být i třicet metrů pod hladinou. Já mám pořád pocit, že se šnorchlem v Karibiku, kde je průzračná voda, vidím to samé co oni, a navíc se u toho můžu nadechnout.

Jiří Langmajer jako žena? Na roli se připravoval okukováním své manželky

Řadu věcí, které člověk nezvládne, lze přejít s grácií díky humoru. To vy umíte dobře.
Tak v tomhle já jsem silná! Ale spíš se pobavím, když třeba Jirka nad něčím nadává, nebo něco udělá. To se pak začnu smát. On se zarazí a říká mi, že se mu pořád jenom směju. Jenže to jinak nejde. Takže když se Jirkovi nedaří, vysmívám se mu a jsem škodolibá. Ale mile samozřejmě.

Umíte se i rozčílit?
Když nestíhám. To mám pak špatnou náladu a nemluvím, což je trest boží pro celou rodinu. Přestanu mluvit a jsem napučená. (smích) Naštvaná na sebe jsem ve chvíli, kdy se mi něco nepodaří. Třeba když chci něco uvařit a nepovede se mi to, hned bych to hodila do koše. Jirka to ale zachraňuje a říká: „Vždyť je to dobré, já to sním lžící. Je jedno, že se to rozpadlo.“ Je hodný, že šetří jídlo, a navíc je hodný i na mě.

A to nejlepší na konec… Sice nejste pokrevní babičkou, ale babičkou jste. Řekněte, jak si vnoučka užíváte?
Timík. Jsou mu už čtyři roky, ale on je tak strašně hodný! Terezka se mu tak nádherně věnuje. On poslechne na slovo, to třeba vůbec neznám. Ani u psa. (smích) I když musím říct, že Nelinka byla taky strašně hodná. Malé děti mají často takové ty výlevy, že něco nechtějí, ale to on vůbec nemá. Jí bez řečí zdravé věci, když se řekne, že se jde spát, tak si vezme pandu a jde spát. Nebo Jirkovi pomáhá na zahradě. Je to hezké, že k nám jezdí rád a baví ho to u nás.