Kliknutím zvětšíteKromě syna Luciána, kterému je pětadvacet, a dcery Sáry, které je třiadvacet, máte teď dvě děti v pubertě. Jak to s nimi zvládáte?
Larušce je teprve deset, tam je to ještě dobrý, snad jí to vydrží, a Štěpánkovi je sedmnáct, ten už je puberťák, jak má být, ale vůbec si nestěžuju. Myslím, že by mohlo být mnohem hůř. Žije si svůj život, nekomunikuje, ale není hubatej a dělá si tak trochu, co chce.
Setkáváte se u nich s typickým „Mami, prosím tě…“?
To víte, že to u nás taky probíhalo. V sedmnácti už to moc neslyšíte, to už jsou de facto dospěláci a začínají si žít víc po svém, ale třeba ve dvanácti jsem to slýchala často. Nesmíte chodit ke škole, a když to řeknu přehnaně, máma smrdí, je nejošklivější na světě a nevím, co všechno. Myslím, že to znají všechny mámy puberťáků. (smích)
Kdo je u vás doma liberálnější? Vy, nebo Tomáš? (herec Tomáš Matonoha, pozn. red.)
Myslím, že oba. (smích) Tomáš má míň trpělivosti, rychleji vypění, ale zase na to za chvilku zapomene. Není to nic dramatickýho, ale já nějak vydržím dýl. Už jsem zvyklá. I když s přibývajícím věkem už to nejde jako dřív. Trpělivost už dochází.
Když zavzpomínáte na svou pubertu, jak jste ji prožívala?
Byla jsem dobrá, alespoň myslím. (smích) Ne, mamka taky říká, že to bylo dobrý. Dalo se to. Pár návratů druhý den během konzervatoře samozřejmě proběhlo, to přiznávám, ale nic víc. Jen takové to vymaňování, kdy si člověk chce žít sám, chce, aby mu rodiče věřili, že může sám někam vyrazit a zvládne to… Dnes už naprosto chápu, že se děti nemůžou pustit, i když si myslí, že to zvládnou. V patnácti na to ještě nejsou připravené. Klidně můžete mít zodpovědné dítě, ale nikdy nevíte, s jakou partou jede. Jenže ty děti to nechápou. Pořád jim něco zakazujete a je to štve.
Lucie Benešová zaří také v seríálu Slunečná:
Dokážete teď pochopit svoji mámu, když jste se dostala do stejné situace?
To víte, že jo. Strach o děti je permanentní a chápu, proč se o mě tehdy bála. Přijde mi ale, že naše generace je tolerantnější v tom, že dětem víc naslouchá. Alespoň my to tak s Tomášem děláme. Řídíme se i jejich pocity a názory, i když to má samozřejmě své hranice. Generace našich rodičů to tolik nedělala. Pamatuju si, jak bylo nepříjemné, když přišel zákaz bez vysvětlení, to mi vadilo. Teď se snažím dětem všechno vysvětlovat, i když ony to většinou stejně nechápou. (smích) Ale aspoň neříkám takové ty klasické zákazy, co byly za nás: „Tam nepůjdeš a tečka. Hotovo.“ Snažím se s dětmi mluvit jako s partnery. Mají také svůj názor a ten se snažím respektovat. To je asi jediný rozdíl ve výchově dětí teď a v minulosti. Ale co se týká strachu, je to stejné.
Souhlasíte s tím, že by se děti neměly fackovat, ale srovnávat domluvou?
Jsem naprosto proti pohlavku, přijde mi to nadřazené. Nikomu facky nedávám a nikdy jsem to nedělala. Samozřejmě mojí babičce občas ruka ujela, když jsme jí někde něco ujedli, dala nám trochu přes prsty, to je v pořádku, ale já se snažím děti vůbec fyzicky neatakovat. Jsem naprosto proti. Nevím, proč by dospělý měl mít právo dítě uhodit. Jen proto, že je rodič? Mám s tím velké problémy třeba i na ulici a na hřišti. Dostala jsem se kvůli tomu i do konfliktu. Nejhorší je, když tomu rodiči něco po dobrém řeknete, tak se naštve ještě víc, protože je to většinou hlupák, a tomu dítěti nakonec přidá. Zjistila jsem, že není úplně dobrý vjíždět do vyhrocených situací.
Prozradíte, s kým jste se chytla?
To byly děti ještě malé. Jedna paní si na mě počkala, když jsem vycházela z venkovního hřiště. A to jsem ji jen poprosila, jestli by dítě přestala fackovat. Jí se to dotklo a počkala si na mě, bylo to docela nepříjemný. Jsem v tomhle velká bojovnice. Bohužel vím, že se to děje a trápí mě to. Dokonce jsem chodila i na kurz Respektuj a budeš respektován. Souhlasím s tím, že to, jak člověk dítě vychovává, se mu jednou vrátí.
Když jste byla dítě, kdo byl pro vás největší autoritou?
Pro mě jednoznačně škola. Za totáče to bylo přísný. Co řekla učitelka, ředitelka, to platilo. Dávaly se tresty, všichni jsme se báli. Co se řeklo ve škole, bylo svatý. Jak jsem zjistila, že nemám úkol, byly to nervy. Až bych řekla, že to byly někdy úplně zbytečný nervy. Ale zvládli jsme s tím nějak žít.
Učitelé si dnes naopak stěžují, že se žáci chovají nevhodně, jsou drzí a nemají vůbec žádný respekt. Vidíte to také tak?
Mnohdy je to pravda, ale abychom to nebagatelizovali, není to určitě všude. Autoritu si dokáže udělat i hodnej, fajn člověk bez zvednutí hlasu. Když je dobrej kantor, dá se s dětmi velmi dobře pracovat. A získá si je snáz než křičením a tresty. Ale je to velmi těžký. Já to sama neumím. Jsem spíš kamarádsky založená, nemůžu tedy v tomto ohledu moc radit, ale znám kantory, kteří umějí krásně děti motivovat. Naše dcera je v montessori třídě, sama se rozhodla tam přejít do páté třídy z normální základky. Nastudovala si to, má tam kamarádku, a musím říct, že koukáme. Učení ji neskutečně těší. Bez legrace! Mají dobré pomůcky, mají to kreativní, aby je to bavilo, a učí se tam možná ještě víc než na běžných základkách.
Nedávno jste se stala babičkou. Jak si novou roli užíváte?
Užívám si ji moc. Hodně hlídám. Už jsem malou měla i přes noc, strašně mě to baví. Ale je to i tím, že je moc hodná. Pláče, jen když má hlad anebo je ospalá, a jinak je zlatá. Kdyby byla zlobivá, asi by to tak jednoduché nebylo.
Plánujete ji jako správná babička rozmazlovat?
To víte že jo, to se musí! Babičky nejsou od toho, aby vychovávaly, babičky mají vyprávět, hrát si, povídat si, brát na dobrodružné cesty. Těším se, až budu jezdit s kamarádkama, některé už jsou také babičkami, a uděláme si všichni výpravu. Malá se mnou zažije spoustu dobrodružství.
Zaskočilo vás, že jste se stala babičkou ještě před padesátkou?
Víte co, věk mám, jaký mám. Dřív to tak bylo, že byly ženy už v padesáti babičky. Má se rodit ve dvaceti, pětadvaceti. Doba je uměle posunutá a za mě je to tak zbytečně. Sára mě mile překvapila, jsem za to ráda.
48
Čtenář reportér
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
