Hvězda Osady našla zalíbení v dokumentech. Je to zodpovědnost, říká Nesvačilová

S jakými reakcemi na seriál se nejčastěji setkáváte?
Musím říci, že s velmi kladnými. Je to seriál plný nadsázky. Buď ho tak divák přijme a je spokojený, nebo ne. Ale to k tvorbě většinou obecně patří.

Jak byste si rozuměla se svou postavou Ivany Rubalové v reálném životě?
No, asi nějak ano, brala bych ji ovšem hodně s odstupem. Ale zase si myslím, že v práci je poctivá a rozhodně je ženou, která vládne ve svém „království“, což je tedy její muž Milan (Radek Holub — pozn. red.).

"Utajenému milionáři" Igoru Barešovi se daří vyhýbat pitomostem

V jaké roli vás uvidíme ve filmu Kurz manželské touhy?
Hraju Alici, úplně obyčejnou ženu, která je léta vdaná, má rodinu a hlavně manželskou krizi — a tu se rozhodne řešit. Vyzve proto svého muže, aby spolu vyjeli na kurz, který jim slibuje, že mají možnost krizi zdolat. Její řešení pak nabere zajímavé obrátky a myslím, že Alice překvapí i sama sebe, což diváci uvidí, takže více raději nebudu prozrazovat. Alice je také hodně pečující žena a snaží se opravdu vše poctivě vyřešit. Scénář se mi líbil ve své ojedinělosti, jak mohou některé vztahy mít až groteskní kontury, paradoxy. Byl velmi vtipný a opravdu herecky zajímavý. Navíc režisér Radek Bajgar je pro mne záruka kvality. Dobře se mi s ním pracuje, takže jsem neváhala a roli hned přijala.

Jaký zážitek budete mít spojený s tímto natáčením?
Určitě resort Sv. Kateřiny a jak jsme tam všichni společně skoro měsíc žili a testovali se. Ale hlavně jsme byli pospolu, hráli po večerech společenské hry a opravdu se hodně nasmáli. Bylo to úžasné.

Vzpomenete si na své první námluvy s kamerou, ať už to bylo před ní nebo za ní?
To myslím začalo už v dětství, kdy jsem sama sebe neustále natáčela. První dokument jsem točila se svojí rodinou na dovolených. Na FAMU jsem se nejdřív snažila pochopit alchymii filmové šestnáctimilimetrovky, což je taková matematika, chemie a fyzika dohromady. Z toho jsem měla opravdový vítr. Před kamerou jsem poprvé stála v Pusinkách, kde jsem se snažila řídit pouze svými pocity, ale strach jsem měla, zda vše dělám správně.

A kdy začalo vaše namlouvání s Divadlem Ungelt, v němž působíte?
Ty jo… To už je skoro deset let, kdy mi zavolal principál Milan Hein a nabídl mi krásnou roli ve hře Mezi úterým a pátkem v režii Janusze Klimszy, kde jsem během zkoušení i v každé repríze všechno hltala a jen pozorovala kolegy. Tam také vzniklo moje přátelství s Jitkou Čvančarovou, která je výborný parťák. Na naši scénu v představení jsem se vždycky těšila. A pak mi jednoho dne Milan opět zavolal a rovnou mi řekl, že chce, abych hrála s Alenou Mihulovou. Já řekla ano! Měla jsem z toho velkou radost, protože Alenku znám z filmů Sestřičky a Kráva, kde se mi moc líbila. Před tím jsme se ale vůbec neznaly, až později jsme se staly přítelkyněmi. Naše představení Skořápka je velmi plná inscenace. Komedie, která je i hluboká. Pro mě osobně je to silné představení. Zkoušení bylo značně temperamentní a my neustále hledaly, jak se k těm našim postavám postavit, jelikož komedie je velmi náročný žánr, tedy pokud chcete, aby opravdu fungovala. Ale odezvy diváků nás nabíjejí dobrým pocitem, že jdeme s Alenkou správnou cestou. Hodně jsem se od ní naučila, jsem ráda, že se máme.

Jak jste Skořápku zpočátku vnímala?
Po jejím prvním přečtení jsem se popravdě vylekala. A to především kvůli její křehkosti, kterou obsahuje, ta je na ní nejtěžší. Myslím i křehkost komedie a tempa, které musí být přesné, aby byla komedie dobrá. Hra je založena na nuancích a právě zmiňované křehkosti, která je skryta pod hrubými maskami obou postav. Svoji křehkost tak obě ženy odkrývají skrze drobnosti, které se musejí přesně zahrát. Moje hrůza se navíc ještě stupňovala. Děsilo mě totiž, jak je hra strašně upovídaná, jak se v ní furt mluví, jak jsou postavy uvězněny ve svých maskách, a netušila jsem, jak to uděláme, aby to všechno na jevišti bylo. Naštěstí jsem potkala právě Alenku a režiséra Pavla Ondrucha — hlavně díky nim jsem v sobě začala onu křehkost, jemnost a přístupnost otvírat.

Jste také úspěšná dokumentaristka, kde u vás vznikla láska k dokumentu?
Asi to je touha komunikovat s lidmi, se světem. Porozumět věcem a potom si užívat natáčení obrazů a záběrů, které vidíte jako krásné, silné a důležité. Jde o velké naplnění jako u herectví.

Se kterým dokumentem jste měla víc práce, než jste původně předpokládala?
Se všemi… (směje se) Ale určitě se svým prvním celovečerním filmem Zákon Helena, ale taky s druhým celovečerním filmem Vojna Ztohoven. Je to vždy obrovská zodpovědnost.

Všechny hudební sny jsem si už splnil, říká zpěvák Richard Krajčo

Jaká témata vás zajímají nyní?
Vyšla mi kniha povídek a fejetonů Skutečná, což je pro mě další výzva. Taková literatura života, příběhů, které jsem viděla, zažila i prožila. Je to pro mě důležitá kniha, protože jsem věděla, že svoji první knihu musím napsat přesně takovou. Jsem ráda, že se to povedlo.

Co by vás mělo v dalších měsících čekat?
Tak určitě Divadlo Ungelt, natáčení dalších dílů zábavného pořadu Inkognito a těším se i na chalupu.

A poslední „osadová“ otázka – jak jste na tom s chatařením či chalupařením?
Mám ráda třeba opékání buřtů, strašně mi chutnají, včetně spáleného chleba natřeného hořčicí. Ale raději mám stan než neútulnou chatku. S kamarádkami, říkáme si s nadsázkou amazonky, občas vyrazíme na nějaký výlet, ale většinou je to jednodenní výlet do třiceti kilometrů. A preferuji spíš chalupaření před chatařením. Na chalupě si dokážu udělat správnou pohodu – s vůní letní trávy, houpací sítí, šunkofleky s kyselou okurkou, borůvkovým koláčem a houbovými řízky. Jak teď s vámi o tom mluvím, nejraději bych tam odjela hned.