Doubek, kdysi žijící reálná postava… Je přístup k takové roli odlišný?
Je to hned větší zodpovědnost, než kdyby šlo o vymyšlený příběh, kde si můžete vytvořit postavu podle sebe, protože je to fabulace. Bylo by mi trapné hrát Doubka prvoplánově jako „zlého estébáckého Rumburaka“. Ale na druhé straně jsem musel respektovat scénář, ze kterého ten padouch jasně lezl. Kladl jsem si proto otázku, jestli byl opravdu z podstaty takhle zlý. A jestli někdo z podstaty vůbec zlý je. Snažil jsem se pochopit, jak tito lidé v 50. letech asi mohli fungovat. Nebaví mě černobílé vykreslování minulosti. Lidé jsou pořád stejní, jenom okolnosti se mění. Hledal jsem různé materiály, sledoval dokumenty a diskuse. Musela to být ještě těžší doba, než si vůbec dnes dokážeme představit. Všichni měli v paměti druhou světovou a znali smrt. Mohli se bát, věřit v sílu socialismu, chtěli patřit už radši k silnější straně, nebo prostě jen vybublaly ty horší charakterové vlastnosti, které máme všichni. Dokonce jsem četl, že tenhle princip vymývání mozků podobným typům estébáků pocházel už z carského Ruska. Abych tedy odpověděl jasně: Snažil jsem se vyhledávat informace a dávat si je do souvislostí, kterými bych si Doubkovo chování objasnil, nebo ho aspoň trochu pochopil.

Máte rád životopisné filmy a knihy?
Samozřejmě. Je to vlastně zábavná forma vzdělávání. Nejlepší příběhy vymýšlí sám život a na detailu jedince se nejlíp pochopí kontext a učí historie. To jsme si teď vyzkoušeli v Divadle pod Palmovkou, kde jsme nastudovali hru Bezruký Frantík. Je to příběh Františka Filipa, který se narodil bez rukou, což mu nezabránilo v tom, aby se stal pojmem své doby a dostal se až do Ameriky. Říkáme mu český Forrest Gump, protože jeho příběh je podobně neuvěřitelný a protíná celé dějiny naší republiky. Je to doják plný legrace. Životopisné filmy a knihy mě baví, i když mám osobně radši ty, co jdou víc do duše člověka, nekloužou po povrchu. Přijde mi silnější, pokud se životopisy ponoří více do hloubky dané osobnosti a ukážou se jak její kladné, tak negativní stránky. I přesto, že by to bylo kontroverzní. Nebaví mě stavět piedestaly, které zavánějí propagandou, byť pozitivní.

Bezrukého Frantíka jste napsal společně s Tomášem Dianiškou. Jaké máte pocity z divadelního zkoušení?
Pořád si kladu otázku, jak jsme to vůbec mohli dát dohromady. Makalo na tom tolik skvělých lidí jenom z víry v ten projekt. Času bylo málo, ale všichni vynaložili maximum. Kuba Albrecht, který ho hraje, je dokonce nominovaný na Cenu divadelní kritiky! Reakce diváků jsou fakt nádherné, máme pořád vyprodáno, takže se Frantík bude přesouvat z malé scény do velkého sálu Palmovky, aby ho mohlo vidět víc lidí. Pokaždé se na něj také přijde podívat někdo z handicapovaných lidí, se kterými jsme spolupracovali, a jsou nadšení. Ta férová nekorektnost, se kterou jsme příběh Frantíka uchopili, se jim líbí.

Když už mluvíme o životopisných dílech, hrál jste i ve filmu Milada…
Ano. Tehdy jsem se před natáčením podíval na hodinové záznamy z procesu s Miladou Horákovou. V tom je moje práce skvělá, protože mě nutí pořád se dovzdělávat. Co se týče samotného natáčení, neměl jsem ve filmu až tak velkou roli, ale pamatuji si na ohromnou pietu a respekt k příběhu ze všech stran, až mi to popravdě přišlo trochu nezdravé. Podle mě je vždycky lepší mít od všeho trochu odstup. Na režisérovi Davidu Mrnkovi se mi ale hodně líbilo, že bral nápady od herců a hodně si s námi o postavách povídal. Pro svého Pepu Tůmu jsem například vymyslel, že bude používat dýmku.

Proč zrovna dýmku?
Protože jde o malou roli, musel jsem v kratším čase na plátně vykreslit její charakter. Podle zadání mělo jít o člověka, který dodává rodině klid a zázemí. No a na mě tak působí právě lidé, kteří bafají dýmku. Sám ji s dědečkem a někdy i se strejdou kouříme, což vyžaduje určitý vnitřní klid. Kouření dýmky je tak na hodinu dvě, to není, jako když si dá někdo ve stresu rychlé cigáro.

Kdy jste si koupil první dýmku?
Asi před deseti lety, když jsem byl ještě v angažmá v Ostravě, v Národním divadle moravskoslezském. Tehdy mě můj kolega Jirka Sedláček zavedl do jedné trafiky, kde jsem si vybral falkonku, která má kovovou troubel a šroubovací hlavičky. Mám ji dodnes, i když jsem ji už pasoval na cestovní. Protože je kovová, nevadí, když se poškrábe. Jirka mi pak koupil ještě jednu krásnou dýmku potaženou kůží. Vždycky jsem k dýmkám chtěl dospět – u dědy mě to fascinovalo. Děda je velký kuřák, a to mu teď bude devadesát. Doma má určitě dobrou stovku dýmek. Nějakou najdete snad v každé jeho kapse. Je opravdu velmi poctivým kuřákem, dýmky dokonce šlukuje, což je teda velká čuňárna. (usmívá se) Během kouření mi vždycky vykládá nejrůznější historky.

Vraťme se ještě k televizní práci. Diváci vás znají jako poručíka Křížka v seriálu Polda. Jak to s ním bude vypadat dál?
V poslední sérii už hrát nebudu, štafetu osobně předám Vláďovi Polívkovi hned v prvním dílu. I když mě Polda bavil, potřeboval jsem změnu. Natáčení bylo šíleně časové náročné a já do toho skoro denně hraju v různých divadlech. Potřeboval jsem čas na zkoušení právě Bezrukého Frantíka a na muzikál Lazarus, který hrajeme v Divadle Komedie a je jednou z nejúžasnějších muzikálových věcí, na nichž jsem kdy pracoval. Hodně se mi ale po Poldovi stýská a hlavně po lidech z něj. V tom ohledu to bylo životní setkání – hlavně s Jardou Fuitem a Davidem Matáskem, kterého se ale nezbavím, protože jsme ve stejném angažmá. (směje se) Díky Poldovi jsem se ale hodně „ostřílel“ před kamerou, což je vidět, myslím, i v samotném seriálu. S postupujícími díly jsem stále méně a méně prkenný.

Musel jste během natáčení Poldy zvládnout nějaký kaskadérský kousek?
Snad jen v jednom dílu, ale nešlo o nic adrenalinového. Jen jsem musel běžet, zakopnout, spadnout do pískoviště, zvednout se, běžet dál, zakopnout o plot a totálně se rozsekat. Udělal jsem to myslím fakt dobře, ovšem pokud takovou scénu točíte několikrát, začne být celkem náročná, i když jde o takovou blbost. Jo, a v jednom dílu jsem si oprášil šermířské schopnosti. To bylo super. S mistrem Basákem ze školy. To bylo poctivé. Jinak tam moc akčních scén nebylo. To už je kolikrát akčnější divadlo. Rvačky, souboje, pády, choreografie… Třeba ve zmíněném Lazarovi jsem si musel najít určitý fyzický gestus postavy, k čemuž mě inspiroval Ondra Ruml, se kterým alternuji. Postavu jsem měl už celkem zvládnutou, jenže jsem na jevišti vypadal díky svojí fyziognomii pořád až moc zdravě, což bylo v protikladu s rolí. Takže jsem musel dát hodně síly do fyzického projevu, abych vypadal nemocně. A když jste v takové pro tělo nepřirozené tenzi a koncentraci přes dvě hodiny a hrajete, jak jste slabý, je to stokrát náročnější, než kdybyste po jevišti akčně skákal. Je legrační, když někomu vyprávím, jak se musím stále soustředit na to, abych neudělal nějaký moc zdravý pohyb.

Co vás čeká v nejbližší době?
Ve Stavovském divadle budu zkoušet Dostojevského Idiota – postavu Rogožina. Právě jsem se dal do čtení románu. Přiznám se, že Karamazovy, které hrajeme v Činoherním klubu, jsem nedočetl. Ale tohle doslova hltám. Od března budeme s režisérem Peterem Bebjakem točit minisérii Devadesátky, která se ohlíží za velkými kriminálními případy 90. let minulého století. Doma mám už scénáře, tak se na ně chystám. Neměla by to být čistá kriminálka, jde o celkovou atmosféru doby. Už jsem byl na kostýmní zkoušce… A to teda bude legrace!

Igor Orozovič

Narodil se 7. července 1984 v Praze. Po studiích DAMU byl členem souboru Národního divadla moravskoslezského, od roku 2013 je v angažmá pražského Národního divadla. V roce 2009 založil s Milanem Šotkem a Jiřím Suchým Cabaret Calembour. Je vyhledávaným televizním hercem. Mimo stálé angažmá hostuje například v Městských divadlech pražských, v Divadle Kalich a v Divadle v Dlouhé. Zahrál si v sérii Živé terče, v seriálech Polda, Rapl, ale také ve filmech Bella Mia, Zakázané uvolnění, Laputa, Milada, Případ dvou sester a nejnověji Past. Je svobodný, bezdětný.

JIŘÍ LANDA