Z komplikovaného doktora, který je trochu podivínský morous, jste se tedy převtělil do milovníka žen a velkého srandisty?
Mišo je člen horské služby a hlavně playboy, což je pozice, do které mě občas někdo vrhne. Je takový bezstarostný chalan a do děje přináší určité odlehčení, což mě bavilo. I když původně jsem si dělal zálusk spíš na figuru jeho staršího bratra Richarda. Navíc režisérka Lenka Kny nám tu a tam umožnila si s postavami hrát a různě blbnout.

Jak jste na tom se zimními sporty? Nakolik za vás zaskakovali kaskadéři?
Mišo surfuje, lyžuje, skáče, jezdí na skútru, potápí se, pokud zrovna neotevírá prosseco na Everestu – dělá prostě všechno a nejlíp! Na skútru jsem se musel naučit jezdit, ale nebyl to problém, jsem motorkář. Na snowboardu jsem taky jezdil já, jen v jedné nebezpečnější scéně za mě zaskakovali kaskadéři. Schválně, jestli to diváci poznají.

Zdeněk Piškula
Herec Zdeněk Piškula: Jsem žrout. Moje přítelkyně si naštěstí vystačí se salátem

Natáčení v Tatrách muselo být chvílemi asi dost náročné.
Někdy jsem si ho zkomplikoval i já sám. Jednou jsem se vracel z nočního natáčení, které se protáhlo zhruba o tři hodiny. Jel jsem lanovkou přes hřeben zpátky do Jasné, ale ona se zasekla a tři čtvrtě hodiny jsme se v ní ve větru houpali a mrzli. Těšíte se, až se zahřejete na pokoji v hotelu, ale zjistíte, že je tam otevřené okno. A je noc, topení netopí. Tak se chcete zahřát horkou sprchou, ale když pustíte horkou vodu, namrzlá sprchová vanička praskne. Tak jako poslední možnost na zahřátí vypijete celý minibar. A nakonec skončíte pod dekou a pouštíte na sebe aspoň horký vzduch fénem. To okno jsem samozřejmě ráno otevřel já, abych si pěkně vyvětral…

Muži většinou romantické komedie moc nemusejí. Co vy?
Když jsou romantické komedie dobře udělané, což bývají většinou ty britské, je to nádhera a rád se na ně podívám. Notting Hill, Čtyři svatby a jeden pohřeb nebo Láska nebeská. Ta je excelentní. Mišo je moje první role v romantickém filmu. A klidně bych si zahrál nějakou další… Třeba nějakýho mrzouta, který se musí napravit, nebo křehkýho elegána, co si nevěří.

Zuzana Norisová
Zuzana Norisová: Doma se nekrotím a hulákám, jak umím

Ovšem v divadle hrajete spíše vážné postavy, které mají starosti. A nejen hrajete, i režírujete.
No jéje. Teď například žiju představením Middletown, dalším, které režíruju pro plzeňské Divadlo J. K. Tyla. Je to krásný text, příběh lidí z jednoho zapadlého městečka, vlastně meditace o životě a smrti, o samotě a míjení, místy smutný, místy hravý. Divadelní hry si často vybírám podle toho, že v nich postavy řeší něco, co zrovna řeším i já. Intuitivně cítím, že v nich někdo pojmenoval to, co mě zajímá, a snažím se najít odpovědi. Pak mě čeká muzikál My Fair Lady, což bude zajímavý, nikdy jsem muzikál nerežíroval, ale mě rajcuje si s tím příběhem nějak zablbnout. Vybírám si práci pro to, co mi přinese navíc, čím mě obohatí, a tím nemyslím peníze. Nebaví mě před kamerou jenom být, chci, aby mě natáčení nebo režie bavily, abych se díky tomu s někým nebo něčím (myšleno téma) zajímavým potkal.

Proč jste odešel z Modrého kódu, který vám přinesl tak velkou popularitu?
Proto, že jsem se chtěl věnovat i jiné práci, na kterou nebyl čas. Navíc mám malé děti a cítil jsem, že chci být víc s nimi. Dělám věci tak, jak je cítím. Což se člověk naučí až časem. Ono taky když jako herec začínáte, moc si diktovat nemůžete. Až postupem doby si člověk říká, co má a nemá zapotřebí a podle toho si to v sobě přeskládá. Nechci, aby to znělo nějak povýšeně. Postavu Davida v Modrém kódu jsem měl rád, byla to moje největší seriálová role, skončila na vrcholu, možná proto je pro některé diváky tak osudová a její kult žije na sociálních sítích dál. Co víc si jako herec můžu přát?

Kdyby vám z produkce seriálu zavolali, vrátil byste se?
Proč ne? Třeba na skok. Záleží na tom, jak bychom se domluvili, i na tom, co bych hrál. Děj se posunul, příběh mé postavy skončil, skočil bych do jiného příběhu k novým postavám.

Herečka Jitka Smutná při fotografování pro Deník 22. října v Praze.
Herečka Jitka Smutná: Už se nezabývám tím, co si o mně budou lidi myslet

Říkal jste, že vás zajímá, když postavy v divadelní hře řeší něco, co zrovna řešíte i vy. Je teď nějaké takové téma, které je pro vás aktuální?
Těch by bylo. Když člověk v profesi začíná, řeší existenční problémy, aby vůbec přežil. Pak řešíte, jak stíhat všechno, co chcete, jak dělit čas mezi práci a rodinu. Chtěl bych mít volný čas na to, abych se mohl nechat jen tak pábit, inspirovat. Chtěl bych mít za divadlo tolik peněz, abych se mu mohl věnovat bezvýhradně. Někdy mám pocit, že svět je soutěž o to, kdo je v práci déle a kdo jí má víc. Ve všech rozhovorech čtete, jak je kdo činorodej. Jako kdyby byl život závod, kdo má víc energie a je víc čamrda. Připadá mi to jako pitomina. Máme všichni pracovat, a když už to nezvládneme, pak si v tichosti někde sami umřít? Nechci žít jako ten, kdo má kolem sebe tým lidí, kteří se mu starají o rodinu, ale kdo se pak chlubí, co všechno zvládá. Myslím, že cíl je v tomhle případě ta cesta. Proto bych chtěl mít volný čas na to, abych se mohl rozvíjet vnitřně. Mít svobodu, čas, prostředky… Prostě jen sedět a čučet a dělat zenové činnosti.

Chvíli sedět a čučet a nic nedělat jste plánoval už před rokem a půl. Dodržel jste to?
Chvíli jo. Měl jsem konečně čas a klid na svatbu, což jsem cítil jako velký dluh hlavně vůči svýmu děvčeti. Taky jsem se pustil do různých prací kolem chalupy, které pořád pokračují. Letos v létě jsme tam zorganizovali pár promítání pro lidi z okolí, pro děti, nejen ty naše, dělali bojovky, chalupa fungovala tak trochu jako komunitní centrum a hezky to tam žilo. Já asi nevydržím jen tak sedět a nic nedělat. Ale chtěl bych mít čas a taky trpělivost budovat si nadhled. Budovat si mentální základnu, aby člověk věděl, že ho pak jen tak něco neporazí.

MONIKA SEIDLOVÁ