Miluji detektivky. Můj život se bez Columba neobejde, říká herec Michal Isteník

Zdá se, že po hvězdném Mostu jdete z jedné práce do druhé. Tentokrát jste točil seriály Kukačky a Hlava Medúzy najednou, nebo postupně?
Původně se měly oba projekty na chvilku překrývat. Medúza se měla dotáčet se startem Kukaček, kterým jsme ještě tehdy říkali pracovně Děti, což se mi možná líbilo víc. Ale přišla první vlna epidemie a všechno bylo jinak. Vše na dva měsíce usnulo a pak přišla „horská dráha“. Dotáčel jsem oba projekty současně s doháněním dalších ušlých restů… Divadlo v Brně, Letní shakespearovské slavnosti a dokument Futuretro, který ale epidemie výrazně proměnila a zpomalila, takže na něm stále ještě pracujeme. Trávil jsem tehdy hodně času ve vlaku nebo na dálnici, protože se Medúza točila v Brně, Kukačky v Praze a okolí a Futuretro po celé republice… Krásná honička! Ale musel jsem kvůli nedostatku času bohužel odmítat už domluvenou práci. Bylo to hodně zlobivé jaro a léto.

Už vím, že na jevišti nejde o život, říká oblíbený herec Marek Němec

 Jak zásadně se liší role, které v seriálech ztvárňujete?
Jsou to dvě úplně odlišné role. Nedokážu říct, jak moc se liší nebo jsou-li si v něčem podobné, takhle nad tím prostě nepřemýšlím. V Medúze hraju jednoho ze čtveřice detektivů brněnské kriminálky, v Kukačkách ředitele základní školy na malém městě. Odlišný žánr, odlišné charaktery, postavení, práce, hlas. V detektivní Medúze mě Filip Renč donutil mluvit hodně vysokým, pro mě nepříjemným hlasem, což bylo těžké, jelikož u každé repliky, kterou jsem řekl, jsem přemýšlel, jestli je ten hlas stejný jako předtím, jestli je to aspoň trochu přirozené, jestli to není karikatura a podobně. Zajímavá zkušenost.

V Hlavě Medúzy jste za počítačového experta. Jaký máte vztah k technice ve skutečnosti?
Dvojsečný. Miluju techniku jako každý chlap. Je to přece hračka. Na druhé straně nesnáším, když se technologie snaží být chytřejší než já. Což samozřejmě je, jelikož lidi, kteří vytvářejí hardware, software a algoritmy, jsou chytřejší než já. Jen doufám, že sami mají pod kontrolou to, co jeden každý algoritmus dokáže, jestliže se spojí ve finálním produktu. Když jsem byl na JAMU, uměl jsem si nakoupit součástky a sám sestavit stolní počítač. Dnes mám problém vyznat se v parametrech na e-shopu, když si mám koupit nový notebook. Nestárnu, to ne… Jen mi ujel technovlak.

Baví vás detektivky jako žánr?
Miluji detektivky. Televizní, filmové, rozhlasové i papírové. Můj život se neobejde bez Columba – každý, kdo viděl Nebe nad Berlínem, ví, že Peter Falk byl anděl. Ale také Hercula Poirota v podání Davida Sucheta i Petera Ustinova, ale rozhodně nepohrdnu ani detektivem Monkem nebo samozřejmě Sherlockem a Watsonem v podání Benedicta Cumberbatche a Martina Freemana. Kdo má rád audio, zná rozkoš z Komisaře Maigreta v podání pánů Hrušínského, Vinkláře, Sklenčky a Somra… A o dalších rozhlasových počinech bych mohl mluvit hodiny, třeba Holmes pana Viktora Preisse… Na čtení nejvíc zbožňuji Agathu Christie a Chestertona.

Už jste si někdy zahrál policistu?
Ano, v první sérii Labyrintu, kde jsem se jen zjevil, dostal na hubu a bylo po všem. Větší prostor jsem pak dostal v seriálu Trpaslík. To bylo zlomové natáčení. Přestal jsem mít z kamery strach a potkal jsem se s Janem Prušinovským, což bylo setkání, které mi změnilo život.

Na jaké natáčecí dny z Kukaček a Hlavy Medúzy rozhodně nezapomenete?
U Kukaček jednoznačně na scénu vesnické zábavy, kde tančíme country tance. Nerad tančím, nemám rád country a nemám rád zábavy… Tak jsem tam hopsal v choreografii, která mi nešla, protože jsem navíc opravdu příšerný tanečník, a David Novotný se mi smál, točil si na mě na mobil a v duchu si jistě říkal: Takhle se baví slávisti! V Medúze bylo těch nezapomenutelných dnů víc. Nejvíc si ale pamatuji na natáčení v Kunštátu, kde vznikla velká přátelství, a pak, když jsme točili v lesích u Ochozu, tam jsme mezi záběry sbírali bedly a v noci je pak u mě doma v Brně smažili.

Biser Arichtev: Práce se nebojím. Mám kliku, že se ženou pořád nějak vyděláváme

Ještě vás oslovují diváci jako Edu ze seriálu Most!?
Do povědomí diváků se Most! zapsal opravdu nesmazatelně. A díky tomu i Eda, kterého jsem hrál. Ještě před rokem bylo těžké si jen tak vyjít ven, Eda byl všude se mnou. Nebylo to často úplně příjemné pro mé blízké, ale naštěstí už je ten prvotní humbuk pryč, jakkoli jsem za tu roli a to, co mi umožnila dál v mé profesi, vděčný. Teď se setkávám spíš s tím, že na mě někdo kouká a říká: „Odkud já vás znám?“ S tím už se dá pracovat… Někdy řeknu, že nevím, někdy, že táta uvádí Zázraky přírody, někdy jen mlčím. Jak se mi chce. Zahrál jsem Edu, pak si Eda hrál se mnou, a teď si já hraju s Edou, protože vím, že se ho už nikdy nezbavím. Ale bylo by nevděčné se tvářit, že neexistuje.

Začalo vám přicházet víc nabídek na práci po odvysílání Mostu?
V divadle ne, to naštěstí jede pořád stejně, a alespoň v prostředí, ve kterém se pohybuji, je trochu jedno, jestli jste známý nebo povědomý. Divadelní role mi tedy chodí nějak podobně, to se nezměnilo. Zaklepat, prosím. (usmívá se) Ale před kamerou? Pokud mluvíme o množství nabídek, tak před Mostem jsem jen tak paběrkoval, teď je o mě zájem a já jsem strašně rád, že tomu tak je. Neberu všechno, ale zároveň nechci urazit Štěstěnu, protože ta to celé umožnila.

Ve vašem domovském Městském divadle Brno právě zkoušíte muzikál Světáci, který patří k filmovým legendám… Jaký máte k tomuto filmu vztah?
Hraju Prouzu, což je role, kterou ve filmu ztvárnil Vlastimil Brodský. Inu, je to zvláštní zkoušet takovou věc. Ten film zbožňuju a znám ho celý zpaměti. Historky o jeho vzniku jsou mnohé, ale fakt je, že v původním literárním scénáři je skutečně devadesát osm procent vtipů, které byly ve filmu. S tou improvizací na place, jak se traduje, to asi nebylo zase tak horké. Na druhé straně je to ohromně svazující. Říkám repliky, které znám zpaměti nejen po slovech, ale i po intonacích. Snažím se nevytvářet kopii výkonu Vlastimila Brodského, protože na to ani nemám, ale zároveň cokoli zkusím jinak, je špatně, protože „dokonalé není třeba měnit“. Je to velký souboj.

Spojuje nás humor, říká herec Marek Adamczyk o přítelkyni Evě Samkové

Nenapadlo vás kvůli natáčení přesídlit do Prahy, abyste byl blíž televiznímu a filmovému dění?
Víte, většina mých přátel v Praze nechce můj postoj pochopit, dokud nepřijedou prožít pár dní v Brně. V Brně se opravdu dobře žije. Nejen na pár dní. Je to opravdu dobré místo pro život napořád. Zvlášť pro člověka, který miluje život, dobré jídlo, dobré pití, zábavu a klid zároveň. Je těžké to vysvětlit… Nemám ambice dobýt Prahu, potom odejít do Londýna a skončit v Hollywoodu. Znám svoje hranice a nechci se nechat štvát. Štěstěna mi umožnila žít v Brně a mít dost práce v Praze i jinde v republice. Je to honička, ale dodává mi to klid. Za ničím se neženu…

Jak zpětně vnímáte loňský rok?
Řeknu vám, až si najdu čas ho zhodnotit. Důvod k tomu bude. Byl jiný. Ale jestli lepší, nebo horší pro mě osobně? To ukáže čas. Nějakou práci jsem udělal, získal nové kontakty, přátele, na chvíli zastavil a pak tančil kvapík jako o život. Teprve uvidím.

V divadle jste si stejně jako jiní herci už dlouho nezahrál, je role, na kterou se na jevišti opravdu těšíte?
Těším se spíš na lidi než na jednotlivá představení. Taky se strašně těším nejen na obecenstvo, že se bude moci vrátit do divadel, ale taky na kolegy… Na Oblomova v Divadle v Dlouhé, protože se tam potkám s těmi, které jsem neviděl skoro rok ani mimo jeviště. V Městském divadle Brno se těším na Osmyčky a Petra Štěpána a v Buranteatru  na Univerzální sci-fi, ale vlastně se těším na všechny. I na Vojtu Blahutu, jehož jméno musí zaznít v každém mém rozhovoru, slib je slib. (směje se)